Rozhodli jsme se s Adél vyrazit do Asie a vybrali jsme si Thajsko s cílem procestovat toho co nejvíce, a samozřejmě se taky trochu flákat po tamějších plážích. Tento příspěvek bude sloužit jako takový mikroblog, kde se budu snažit každý den (někdy zpětně) popsat, co nás potkalo na cestě. Pokusím se přidávat i pár fotek, uvidíme, jak to bude možné – přes tablet možná budu rád, že se mi povede občas něco napsat :).

Na fotky se můžete zatím podívat na našich instagramových účtech:

www.instagram.com/ada_bacova

www.instagram.com/ondrej_klein

 

 

Den 0.

Cesta začíná pomalu nabírat reálnějších obrysů, tak by to pomalu chtělo se začít balit. Adél sepsala seznam věcí co s sebou, tak mám vše naházené na posteli a už to jen poskládat do batohu. Večer ještě brácha promítá v rodinné atmosféře fotky a videa z pouti do Santiago de Compostela – zaslouží si obdiv ten kluk, že to dal. Byla to poslední šance vidět to v blízké budoucnosti, jelikož než se vrátíme z Thajska,tak brácha nabere kurz NY city na Au-pair experience, tak jsem rád, že se to stihlo. Naházím věci do batohu prolézáme celý byt, abychom našli nabíječku na záložní foťák – neúspěšně. Mamka ji nachází druhý den ráno za gaučem v obýváku, kam musela zapadnout –  super bude záložní foťák. Pozdě večer ještě zakládáme bráchovi blog na WordPressu vojtaklein.wordpress.com, aby si mohl zapisovat své USA story jinak než na Facebooku a mohl se na to za pár let podívat a zavzpomínat. No a jdeme se na to pořádně vyspat.

Den 1.

Vše sbaleno, kolem osmé se stavuje Adél na kontrolu a rozloučit se s bráchou.

„SEE YOU SOON BRO“

Před devátou se stavuje Ádi táta a nabíráme kurz pražské letiště.

Cesta do Prahy jde bez větších problémů, dokonce se stíháme stavit na jídlo a posléze kafčo. Lehce po půl jedné se nám už otevírají dveře terminálu číslo 1 a jdeme si odbavit zavazadla (mám jen 9kg – hurray). Dostáváme palubní lístek a jdeme čekat na nástup do letadla. Letíme s China Eastern Airlines do Shanghaje, kde budeme čekat asi  třináct hodin na spojení do Bangkoku. Na palubě dostáváme krátce po vzlétnutí tříchodové menu a zapíjíme to kávou. A já píšu tyto řádky. Adél čte Hypnotizéra – fakt dobrá knížka a já mrknu na Bohové Egypta a pak asi taky něco přečtu. Mohli by mít u toho panelu větší hlasitost, když už musí  mít spešl konektor na zapojení sluchátek. Den končíme ve vzduchu kdesi nad Čínou a blízko Šanghaje.

P.S. Během letu s China Eastern nemáte šanci dostat hlad. Dvě hlavní jídla a dvě svačiny během desetihodinového letu se o to postarají.

Náš let můžete sledovat i online zde – https://www.flightradar24.com/data/flights/mu708#  .

 

Den 2.

Přišel časový posun a o šest hodin jsme zestárnuli, ale na cestě zpět budeme mládnout :). Kolem sedmé hodiny ranní přistáváme v Šanghaji a při výstupu z letadla dostáváme vlhkou a horkou facku zdejšího klima. Na letišti zapínám telefon a dělá mi radost zpráva, že Slavia zvládla odvetu s Rio Ave a postupuje dál. Na letišti Pudong panuje po celou dobu relativní klid. Jsem z toho docela překvapený, jelikož jsem čekal pořádný mraveniště, ale opak je pravdou. Obstaráváme boarding passy do Bangkoku, kupujeme něco k pití a padáme únavou do sedaček v hale. Překvapuje mne, že 90 % lidí s mobilem má iPhone nebo nějaký fake jablko kryt. Další zajímavosti je módní rozmanitost Číňanů, nosí úplně všechno. Snažíme se něco číst, ale spánek je silnější a pokoušíme se alespoň střídat v pospávání. Jakmile se trochu vzpamatujeme, jdeme na kafe do Starbucksu (anglicky se dá všude domluvit v pohodě a všichni jsou velice vstřícní). Odbavujeme se a čekáme v hale, kde smolím tyto řádky. Ve 21:40 nabíráme kurz Bangkok a přistáváme asi hodinu po půlnoci. Nemůžeme se dočkat postele a sprchy na hotelu. Hned zkraje letu dostáváme něco k snědku a k pití. Pomalu se prokousávám knížkou nesoucí název Takový normální hrdinové a Adél usíná nad Hypnotizérem, zavedlo ji to jistě do tajuplné říše snů dle jejího výrazu :).

Let ze Šanghaje do Bangkoku online najdete zase zde https://www.flightradar24.com/data/flights/mu547/ 

Den 3.

Dokoukávám pomalu Survivora s Milou Jovovich a vyplňujeme Immigration cards. Blížíme se a z ptačí perspektivy je Bangkok obrovský. Kolem půl druhé ráno přistáváme a koukám, že venku prší, ale není to žádné drama. Odbavujeme se a modlíme, abychom neměli zavazadla někde na cestě do Sydney, ale zdárně je nacházíme a jdeme na taxi. Suverénně předbíhám frontu čínského zájezdu a mířím k volnému taxíku, ale borec mě posílá pro taxi ticket. Bereme taxi ticket, následně taxi, řidiči dáváme papír s adresou a za 30 minut jsme na pokoji. Sprcha, postel – konečně. Vstáváme kolem čtrnácté hodiny, studujeme mapu Bangkoku a uvažujeme, co navštívit, když už je odpoledne. Pakujeme se a vyrážíme na bus, který dlouho nejede a místo toho si nás všímá Ťuk – Ťukář a nabízí nám, že nás sveze na loď. Samozřejmě v každém průvodci stojí – nebrat Ťuk – Ťuk a raději Taxi, ale neberte to, když srazíte cenu na polovinu (později mi dochází, že to stejně bylo moc). Vyrážíme tedy na loď. Po cestě nás vyhodí u tří krejčovství (asi to vypadá, že bychom potřebovali na cestování oblek od Armaniho), z čehož mají údajně poukaz na „gasolíííne“. Dostáváme se na loď, ale na sightseeing plavbu, a to nechceme. Pak už nás hodí na loď veřejné dopravy. Vystupujeme na Memorial bridge a potkáváme místního chlapíka, co se s námi dává do řeči (samozřejmě plynule v thajštině). Naprosto nás udivuje svými znalostmi, kdy nám říká, že jsme bývali Československo a jak jsme se rozdělili. Ptám se ho, co dělá, a on, že je učitel na místní škole. Doporučuje nám vyhlídkový okruh kanálem starého města v duchu typického života místních obyvatel z dob 19. století. Zavede nás na molo a projednává nám non – tourist cenu. Děkujeme a vyrážíme na plavbu. Máme menší loď ku skoro sami pro sebe a je to skvělý zážitek. Obydlené chýše na vodním kanále jsou některé v dezolátním stavu, avšak místní chytající ryby z mola se na nás nasmívají v duchu všudypřítomné pohody. Vystupujeme kousek od paláce Wat – Pho, hned k nám přispěchala správkyně mola a kasíruje nás o dvacku za přistání. Na tržišti zkouším čerstvou kokosovou vodu přímo z kokosu – skvělé osvěžující. Míříme na legendární Khao Sun Road (nikdy nespící ulice, která si žije svým životem), kde je zatím největší koncentrace „zápaďáků“. Cestou nás zastihne průtrž mračen, ale jsme vybaveni poncho pláštěnkama :). Hlad zaháníme asi nejlepším Pad – Thai v životě u usměvavé stánkařky a naháněči nás lákají na Ping – Pong show, což při té představě s díky odmítáme. Oblohou se začínají prohánět blesky a tak bereme včas taxi do hotelu, kde ještě plánujeme, co budeme dělat zítra a jdeme spát. 

Den 4.

Vstávání v 7 se nám nepodaří díky tomu, že jsme večer nemohli usnout – slavný jetlag. A tak se odebíráme až kolem deváté na místní minivus, který nás dováží k Chao-praye na loď, ze které se nenechánenechávame vyhodit u chrámu Wat-pho. „Budha kam se podíváš „. Chrámový komplex, typický svou architekturou budhismu, budí opravdu velký dojem. Samozřejmostí jsou zahalená ramena a bosé nohy uvnitř chrámu. Už takhle „ráno“ je to tu docela mumrajs, selfíčkářů tady kupodivu moc není. V komplexu se nachází slavná socha ležícího Budhy – asi to nebude v životní velikosti. :D Poté se odebíráme ke královskému komplexu Wat phra kew, kde se před vstupem dozvídáme od místního průvodce, že až do čtrnácté hodiny je komplex uzavřen díky události uvnitř, kde se modlí dva tisíce mnichů – wow. Ukazuje nám na mapě, co bychom do té doby mohli vidět a domlouvá Ťuk-ťuk na okružní jízdu za férovou cenu. Děkujeme, nasedáme a první zastávka je Golden mountain – vyhlídka plus chrámový komplex. Vyšlápneme si na vyhlíd, odkud máme Bangkok jak na dlani – škoda jen lešení na vrchních patrech, jinak by to bylo super. Bouchneme si do zvonu a jdeme zpátky k Ťuk-ťuku. Nacházíme našeho drivera a dáváme se do řeči, ukazuje nám další chrámy v komplexu a zjišťujeme, že Ťuk-ťukařinu má jako takovou bokovku jednou za čas na tři týdny a jinak prý make food na farmě někde u Laosu. Řidič si odskočil na wc a kousek od nás si sedá týpek ve středních letech, který si s námi chce pokecat. Je doma jen na skok, aby navštívil rodinu a pak zpět do NY city za svým jobem – tax lawyer. Zná ČR a také ví, že jsme byli ČSR a pak se rozdělili. Upozorňuje na zábavnou podobnost názvů maďarské a rumunske metropole. Zíram jak puk – Cornell university – phd – jinej level. Tak se měj fajn a třeba zase někdy. Na doporučení guardiana jedeme mrknout na „Fashion“ z kašmíru – Thai fashion export. První rok otevřená ipro turisty. Jdeme dovnitř, posloucháme nabídku a huba mi padá na zem. Komplet oblek z kašmíru včetně vesty, košile a kravaty za 12 500 bahtu. Mimochodem jsou to tysame, co prodává Armani, jelikož šijou pro něj – tvrdil to i lawyer z NY city a velká událost, která byla i v thajské televizi, tak to asi tak fakt bylo. Ptám se, kolik je normal pprice a necelých 40 000 bahtu. Tak mu říkám, že můj strejda Calvin Klein mi oblek ušije zadaxa a jedeme mrknout na sochu velkeho buddhy – 40 metrů. Ale kdybyste toužili po hadrech od Armaniho, tak není nic lepšího, než trefit akci a zaletět si do Bangkoku. Vyjde celkově mnohem levněji, než v USA a EU. Jedním z důvodů je bussiness down a loví další zápaďáky na koupi obleku. Big buddha nic moc, prostě další socha, akorát je mezi catteringovýma stanama tvořící trochu stínu. Už je po čtrnácté a jedeme zpět k Wat Phra Kew. Cítíme se tam jako mravenci v jednom obřím mraveništi, musíme si půjčit stylové dlouhé hadry, ucházíme pár desítek metrů a těch lidí je prostě  moc, horší než v Louveru. Kašleme na to, vracíme hadry a jdeme se schovat před blížící se přehánkou do bistra. S River cross boat přeplouváme řeku a jdeme si prohlédnout chrám Wat arun. Všude je hromada koček a bohužel nejvyšší věž, typická pro tento chrám, se rekonstruuje.

Couráme se, prohlížíme okolí chrámu a protější břeh řeky. Slunko už klesá a tak je celkem příjemně. Avšak pořád se protim jako … evropan. A jestli jsem si nekdy o někom myslel, že je magor na selfie, tak sorry. Potkáváme experta asijského původu, který se snaží o selfiečko s kočkou. Asi se mu to dokonce i poveldo, jdeme si za svým a za chvíli ho vidíme znovu. Cca zbylých deset minut našeho pobytu zde vyhledává všelijaká místa a dělá si idiotská selfiečka s možnými i nemožnými gesty, hlavně véčko u něj vede. Další river cross zpět a čekáme na loď, která nás vyhodí poblíž našeho hotelu. Na lodi další borec paří cca dvacet minut Pokemony, chytí asi čtyři za dobu naší plavby. Co by na to řekl Ash, který kvůli tomu křižoval Japonsko a ještě měl v patách Rakeťáky. Vysedáme, využíváme služeb místního mhd v podobě minivanu pro tolik osob, kolik se vleze. Stavujeme se na skvělé jídlo v nedaleké restauraci, thajská kuchyně je opravdu velice chutná. Jdeme na hotel a růčo přepírám pár věci btw: tričko z ovčí vlny od Merina je fakt k nezaplacení. Večer ještě rezervujeme ubytování na Ko Phangan a Ko Tao a jdeme spát. Zítra měníme hotel na jednu noc, než přeletíme na Pukhet, a jdeme vyzkoušet nejvyšší hotel v Bangkoku a celem Thajsku.

Den 5.

Vzhledem k tomu, že jsme očividně ješte nepřekonali jetlag, vstáváme něco po deváté. Balíme věci, zjišťujeme, jak se dostat do Bayioke Sky Hotelu, kde jsme si prostě museli booknout jednu noc, už jen kvůli těm výhledům. Tak prej bus číslo 77 nás přiblíží. Dobalíme se, uděláme check out a vyrážíme. Cestou se stavíme na kafčo a jdeme hledat bus. Hmm, vidíme ho na na čtyřproudové silnici, a tak se ho vydáváme sledovat. Připadám si jak Alenka v říši divů, když sleduje bílého králíka, jelikož bus ne a ne zastavit. Ok, změna strategie. Kupujeme lístky na nadzemku, vystupujeme na Čitlomu, nacházíme Tourist point, kde nám paní ochotně sděluje cestu k hotelu – take a taxi. Lovíme taxi, nasedáme a po chvilce english-thai-gesrikulární mluvy se shodujeme na cílové destinaci. Pítr Ček a Toumas Rouzicky fungují skoro na každého, jelikož fotbal a Mui Thay jsou tu sporty číslo jedna.

Vyhazuje nás poblíž hotelu, děkujeme a míříme k našemu cíli. Výška to je fakt obrovská, ono 309 metrů je 309 metrů. Checkujeme se a hledáme náš pokoj, který se nachází v 61. patře. Asi největší hotelový pokoj, v jakém jsem kdy byl. A navíc s famózním výhledem na Bangkok. Vybalíme se, Adél posílá fotky mailama, já si napouštím vanu a píšu o naší cestě ve společnosti klasické pytlíkové čínské polévky a zavzpomínám, jaké to bylo na intru, kdy jsme s Romanem tohle měli jako klasickou večeři, vzpomináš, kámo? Vydáváme se prozkoumat, co nám zdejší pobyt umožňuje (bazén, welcome drink ve sky baru a vyhlídku z panormatické otočné terasy). Bazén je pod širým nebem ve 20. patře, palec nahoru. Je to příjemné osvěžení s otevřeným výhledem. V bazénu skoro nikdo není, spíše tam lidi chillujou. Když už musí být vyznavačky islámu zahalené, tak by alespoň takto nemusely chodit do bazénu, to mne trochu stve. Po bazenu koukáme na nabídku hotelových restaurací, ale nechce se nám dávat přemrštěné all you can eat vstupné. Jdeme ven a hledáme nějaké street food, ale kupodivu nic nenacházíme a později se dozvídáme, že prý mají thajci nějaký svátek. Ale vzhledem k obrovskému množství stánků s hadrama se nám to nějak nezdá. Jeden z místních nás zavede do restaurace, kdr se nadlábneme a přes tržnici s hadrama míříme zpět do hotelu. Jo a Czech republic too cold, prý. Jdeme nav vyhlídku do 77. hotelového patra a poté na otevřenou 360° vyhlídku v 84. patře. Máme noční Bangkok jako na dlani, neuvěřitelně obrovský a ani se mi nechce věřit, že má jen 11 milionů obyvatel. Když to srovnám s výhledem z pařížského mrakodrapu Mont parnas, tak mi přijde, že Bangkok musí být mnohem více zalidněnější než Paříž. Když se nabažíme výhledu, tak využijeme poukazu na welcome drink do baru o patro níže, takže zase trochu jiná dimenze výhledu. Bar a kolem dokola skleněné stěny mi pro změnu připomínají bratislavské Ufo. Jdeme na pokoj, kde si hodím křeslo před okno s nočním Bangkokem, zatímco popisuji dnešní den. Do uší nám proudí thajský popík (stejně zpívají všichni anglicky) linoucí se z televize. Adél volá domů a jdeme pomalu spát.

 

Den 6.

Jelikož máme snídani v ceně ubytování, tak se odebíráme hledat výtah, který nás vyveze do 28. patra na gurmánské hody. Po pár svezení se přes spektrum 70 pater nám slečna v Lobby oznamuje, že musíme do 77 patra a tam změnit výtah. K našemu příjemnému překvapení byla snídaně v 82. patře s prosklenými stěnami dovolující nám snídat vysoko nad rozpálenými ulicemi thajské metropole. Kéž bych měl žaludek (a samozřejmě energetický metabolismus slona) abych to vše mohl ochutnat. Podávají se polévky všeho druhu, rýže, nudle, marinované a všemožné pochoutky z Tofu na tisíc způsobů, naklíčené luštěniny, asijské zeleninové a ovocné saláty, fermentovaná zelenina, exotické ovoce a nějaká „havěť“. Samozřejmostí je i evropský styl snídaně s širokou škálou sladkého pečiva, vejce snad na všechny způsoby, marmelády, šunky, sýry a další. Házím si na talíř vše, co mne trochu zaujme a za chvíli už je plný, no ale nedej si Ondro, když je to tak dobré! S diplomem z výživy bych se za to rozhodně nepochválil, ale neochutnat to by byl hřích. Adél se aspoň „nepřežrala“ tolik jako já. Dopíjíme kávu, balíme, check-outujeme se a míříme do rozpálených ulic Bangkoku. Jdeme na blízkou stanici Sky Train na Chit Lom, no blízko je trochu relativní pojem, ale OK. Za chvíli chůze s krosnou už si opět vychutnávám výživnou minerální slanou koupel,ale už jsem si tak nějak zvyknul. Z Chit Lomu míříme na konečnou na stanici Mochit, kde je velký park Chituchak (o víkendech se tu konají v místní tržnici obrovské trhy, které navštíví přes 200 000 lidí za den!) Tak možná pátek před odletem zpět do ČR stihneme navštívit. V parku shazujeme krosny, doplňujeme deficit vodní bilance a odpočíváme na lavičce. Skupinka opodál chillujících lidiček z Myammaru na mne ukazuje, jestli bych je neblejsknul, proč ne. K mému překvapení se však oni chtějí fotit se mnou :D. Celebrita v Bangkoku tyjo. Já mám cca 175 cm a oni tak maximálně do 150, hádám. Připadám si jako takovej asijskej Michael Jordan. Doufám, že to bude nejlajkovanější fotka jejich profilů na sociálních sítích. Frajer vytahuje telefon s pouzdrem ve stylu Pikachu, tak mám trochu strach, aby nevyšlehly blesky, bye guys. Uděláme pár fotek parku, zahrajeme prší, ať je trochu toho hazardu. Adél natahuje hru asi do 80. Tie Breaku, ale stejně vítězím. A turistická skupinka z Myammaru je tu zase a tentokrát si svůj okamžik slávy užívá Adél – snad nebude mít víc lajků, jak já. Škoda, že neumí moc anglicky. Procházíme zbytek parku, mají tady venkovní gym (vybavením, jak z posilovny u Štěpánka na bazéně, takže brzký 80 ky) ve stylu letního kempu Rockyho Balboyi. Zkouším pár shybů s krosnou a 4 s vypětím všech sil zvládám – chybí trénink holt. Jdeme si sehnat taxi na Don Mueng airport, ale zjevuje se Airport bus, který náš tam doveze za zlomek ceny. Tak Don Mueng airport je velký jako kráva ( Adél prej – „To bude něco jako v Brně“ :D ). Chvíli trvá, než se zorientujeme, ale po chvíli už si jak v tom Brně případáme. Jsme tu s časovým předstihem, dávámesi něco na zub, kafčo, odbavujeme krosny a čekáme na náš již zpožděný let. Nepřestáváme mne udivovat ochota místních s čímkoliv pomoci. Tak zpoždění se protáhlo na 2 hodiny a až kolem půl 8 nabíráme kurz Phuket. Venku se prohánějí bouřky, takže jak nás Bangkok přivítal, tak se s náma prozatím loučí. Ondřeji ty vole až budeš příště řešit situaci check-out v hotelu s navazujícím přeletem, tak s krosnou toho moc nenachodíš a fakt na to nepotřebuješ tak dlouho!!! Ale ten park byl hezkej, to jo. Letíme s AirAsia, taková asijská nízkonákladovka ve stylu Wizzair či Ryanair. Ale ti mají alespoň pocitově více místa na nohy. Přistáváme na Phuketu za mírného deště, let až na pár turbulencí v pohodě (Adél z toho měla docela vítr – zbytečně :) ). Bereme zavazadla a v naději, že ještě chytíme airport bus jdeme na zastávku, ale poslední jel ve 20:30 – sorry. Obcházíme taxi a zjišťujeme ceny, nakonec jsme donuceni vzít kartelovou cenu zdejších taxi služeb. Týpek s náma letí, jak kdyby pařil Need for speed a za chvíli jsme u hotelu. Chtěli jsme poznat historické centrum Phuket old town a druhý den na nějakou z místních vyhlášených pláží, než se přestěhujeme na ostrov Ko-Samui. Vyházíme věci a já jako správný lovec zajišťující potravu se vydávám na lov do nočních ulic. U skoro vybíleného stánku beru masovou směs, v shopu pivko na košt (Chang – nic moc, jo a bratránku tady by se Ti to pivo docela prodražilo :D ). Směs má celkem grády, takže pro Adél nejedlé, sorry lásko, příště bude snad lepší lov.

Den 7.

Klasika posledních dní, vstávame a jdeme na snídani a až teď naplno doceňujeme zážitek s předchozího dne. Vyrážíme na pěší prohlídku města. Díky mému očividně nulovému orientačnímu smyslu (takové to myslel jsem, že vím kam jdeme, ale jdeme úplně jinam) se nám procházka poněkud natahuje. Po hodné chvíli chůze se konečně dostáváme do Old town a procházíme po malinkém chodníků zkoumající systém distribuce elektřiny (tady to asi nebude podle norem) a zajímavou údajně sinoportugalskou architekturu. Za chvíli začíná slejvák, před kterým se schováváme do kavárny na kafčo. Když už začne pršet, tak to má grády :). Při slábnoucím dešti se vydáváme prozkoumat zbytek starého města a stavujeme se do turistického centra pro info o místní dopravě apod. V zajímavé jídelně ochutnávám polévku s fruit shake z Dragon fruit (Pitája se později dočítám na netu). Říkáme si, že bychom mohli zkusit navštívit zdejší mořské akvárium (linka busu za 50 tam a 50 zpět). Hledáme bus, nacházíme a řidič se s náma hádá o ceně. Málo lidí a že už tamodtud nic nepojede, ačkoliv by mělo, a tak shovívavě nabízí, že za 4 kila nás tam hodí, chvíli počká a hodí zpět – zapomeň kámo. Přidává se moto-taxikář, že nás za 4 kila hodí na vyhlídku, na kterou by byla fajn tak hodinová vycházka – wau. Jde na 200, ale stejně na to kašleme a jdeme na hotel trochu zklamaný z tohoto přístupu. Zařizujeme transfer na Ko-Samui a zjišťujeme info o dopravě v dalších destinacích. Áďa nasává peřinu, já píšu blog a přepírám pár věcí.

Den 8.

Panák slivovice po ránu jako každý den před snídaní nám zahajuje den. Venku to nevypadá nic moc, zazataženo, chvíli prší, ale žádné drama. Koukám na předpověď a 70% pravděpodobnost deště po celý den, ale předpověď počasí tady funguje ještě hůř než u nás, takže je to vcelku na….. Jdeme opět do tourist centra je potěšit svou návštěvou – asi jediný, kdo umí anglicky trochu slušně. Využíváme služeb místního otevřeného menšího náklaďáku ve stylové „beach blue“ úpravě a jedeme na Kata beach (Hat Kata). Včera ten dopravce, co se tvářil, že je local bus (i měl skoro stejné vozidlo) byl něco jako lepší Ťuk-Ťukář, takže jsem neprávem odsoudil místní řidiče Phuket town MHD, sorry. Za půl hoďky jsme na Kata beach, kde fouká celkem silný vítr a tak jsou pořádné vlny, díky čemuž je koupání omezeno na tři menší úseky po celé délce pláže. Nijak nám to neubírá radosti cachtání se v Andamanském moři patřícího do Indického oceánu. Pláž je to krásná (dali jsme na doporučení průvodce z Lonely planet a Míry z nohynacestach.cz a vynechali jsme notoricky známou Patong beach), docela dlouhá a na obou stranách pomyslného srpku měsíce přechází do útesového seskupení. Pár lidí se učí na surfu, někdo se věnuje kiteboardingu a někdo jen tak chilluje na dece. Mažeme se třicítkou (abychom stejně později zjistili, že jsme docela spálený), je stejně pod mrakem, ale i tak má slunko „šťávu“. Uděláme pár fotek, trochu zablbneme a pak si vychutnávám řáďéní ve vlnách, který jsem si zamiloval jako malej Ondra jednou na dovolené s našima na Nových Mlýnech, když se jeden večer zvedl vítr, který vytvořil slušné vlny, a my s bráchou blbnuli malí (no my jsme vlastně byli malí). Ty vole brácha, ty jsi byl pořádný „Sííííígr“ :D. Ani už po těch vlnách nemusím na masáž, ty vlny to zvládly mnohem lépe :). Nastal čas ulovit něco k jídlu. Procházíme kolem poloprázdných (spíše prázdných) podniků a místní lovci se nás snaží urvat stůj, co stůj do jejich podniku, ale sorry guys. V odlehlé uličce nás lákají na masáž ve slevě, abychom nakonec ochutnali banánovou palačinku od místní stánkařky. Restaurací a ubytovacích zařízení je tu spousta, nechtěl bych tu být v sezóně. Všechny nápisy jsou v thajštině/ruštině a někdy v angličtině. Díky tomu a velkému počtu rusky mluvících turistů nabývám dojmu, že Phuket je dominantní výsadou ruských turistů. Pláž je nádherná, bohužel celkový dojem kazí velké množství plážových prodavačů všeho možného, naháněči do taxi přeprav a restaurací, ale to už k tomu bohužel patří. Bereme local bus zpět do Phuket town, který do kopcovitého terénu řve, jak dědova fréza s kupou sena, ale stejně jako fréza dorazíme do cíle. Hotel, sprcha, kafe, karty, pantenol po opalování a trocha psaní. Vyrážíme do víru podvečerního města a skoro to město nepoznávám. Ve dne rušné a plné Ťuk-Ťukářů, moto-taxikářů a dalších forem dopravy se spoustou uzavřených obchodů, pruchodu a stažených rolet. S přicházejícím podvečerním šerem však pomalu ožívá a nastavuje návštěvníkovi druhou tvář příjemného města plného nočních světel, otevírajících se barů, hudebních podniků, večerních obchodů a stylových restaurací.

A na jednu takovou jsme narazili! Ve dne je skoro v každém třetím baráku půjčovna skútrů a v garáži opravují porouchané vozidla. Tak si predstavte jednu takovou garáž (zhruba půlka, jak u Ládi Červenýho), kde jsou po stranách rozestavěné obyčejné dřevěné židle se stolama, před ní barové židle se stolem a vpravo uprostřed je bar s nápisem „ANFIELD CAFFE – YOU’LL NEVER WALK ALONE“. Nad skříněmi s technickými vymoženostmi minulého století jako dekorace jsou na stěnách plakáty klubů z „Big Four“ anglické Premier League a nad barem ze stropu visí mraky fotbalových šál. Celkovou atmosféru dolazuje číšník v dresu klubu z Anfieldu a boží kytarovky od osmdesátek k devadesátkám, jako Smokie nebo Suzi Quatro. V této atmosféře je každá chvíle zážitek, navíc s výborným jídlem, které zde dělají, se Vám ani nechce pryč. První podnik s duchem! Procházíme nádherně rozsvěcenýma uličkama k hotelu, kde se připravujeme na zítřejší transfer.

Den 9.

Po snídani nás objednané taxi doveze na nový terminál autobusové dopravy v Phuketu a trochu se tluču do hlavy, že jsme mohli využít nějaký místní local bus a měli bychom to levnější. Na druhou stranu dnes má thajská královna matka narozeniny, což mají zde jako státní svátek a nevěděli jsme, jak kdo bude nebo nebude pracovat. Nahlašujeme svůj příchod v okénku Phantipu, se kterým nás čeká cesta do přístavu Donsak u Surat Thani a odtud trajektem na Ko-Samui. Paní nám dává vytisklý eticket, co mám na meilu (dobrý servis) společně s kartou na trajekt a čekáme na bus. Během čekání se z reproduktorů začnou ozývat první tóny thajské hymny a všichni v úctě povstanou (jo přesně, poznal jsem to podle toho :D). Lupeny jsem kupoval přes web 12Go Asia nebo tak nějak, jelikož na stránkách Phantip Travel to nejde koupit, je to bezpečný a v pohodě. Cesta měla zabrat celkově 6 hodin, ale když se vlezeme do 8, tak budeme rádi. Bus je naštěstí klimatizovaný, což je tady nutnost a dost místa na nohy. Všude samá palma. Když z okénka autobusu nejsou vidět skalní útvary nebo budovy v projížďějících městech, tak krajinu lemují monotónní pásy palem a semtam nějaká „náhodná kráva“, jak si všímá Adél. Dvě zastávky na wcko a v Donsaku se naloďujeme bez báglů z busu, jelikož bus go too prý, na trajekt. Tak snad je ještě uvidíme. V trajektu je spoustu místa k sezenní v klimatizovaných prostorech a bohužel už méně venku. Dorazíme do přístavu, bereme místní stylové mhdčko, pro změnu v červené barvě, které nás hodí až před ubytování. Čumíme, jak puci, jelikož to je takový lesní resort s chatkama a malýma domkama s pokoji. Všechno je vyvedeno ve dřevě a působí to přirozeně a nenásilně. Svítící lampiony visí ze stromů a lucerny zase stojí podél cesty. Připadám si jako ve vesnici lesních elfů z Pána prstenů, alespoň jsem si to tak7 kdysi představoval. Restaurace s výhledem na moře, dva bazény, prostě paráda! Aktualizuji zápisky na webu, někdy to je docela o nervy na telefonu. Dozvídáme se o vybuchnutých bombách zde v Thajsku. Bylo to naštěstí někde mimo od nás a jsme OK samozřejmě. Zajdeme do místní restaurace, kde si Adél objednává Pad Thai a já polévku. Na Adél zapomněli, tak ostrouhala (nechtěla si už doobjednat a pak měla samozřejmě hlad – někdy ty ženský nechápu :) ).

Den 10.

Dnes je v plánu relax u bazénu v resortu a pláž Chaweng. Na recepci zamlouváme zítřejší výlet do mořského národního parku Ang Thong s Kayakama – to bude prdel. Chaewang beach je krásná, snad jako všechny pláže v Thajsku, a až na pár lehátek z těch nejluxusnějśích resortů na pláži, je pláž docela liduprázdná. Hodně německých, francouzských a britských turistů se tu pohybuje, oproti ruskému Phuketu. Stánky nabízející thajské masáže mají až na pár výjímek prázdno stejně jako hotelové restaurace. Panuje tu celkově příjemný klid. Skočíme něco nakoupit do místní sítě marketů 7 Eleven (po celém Thajsku) a na hotelu ještě skáčeme do bazénu, kde se seznamuju s jedním francouzem (kéž bych si pamatoval jeho jméno) kecáme o fotbale a je to pohoda. Skočíme na véču do místní restaurace (luxusní), Adél už se dočkala, a těšíme se na zítřejší výlet.

Den 11.

Dnes je na programu celodenní výlet lodí do mořského národního parku Ang Thong ( Mue Koh Angthong National Park), který se skládá ze 42 ostrovů. Kolem půl osmé nás vyzvedává u ubytování svoz a jedeme na první z dvou mol v přístavu Nathon Pier, kde se naloďujeme na stylovou dřevěnou třípatrovou kocábku společnosti Samui Island Tour. Vyplouváme ve flotile dvou lodí k Ang Thongu. Moře je celkem neklidné a tak si pro jistotu bereme od „ředitele zájezdu“ pilulky proti mořské nemoci ( potom, co jsem zvážil veškerá rizika plynoucí z toho, že mi stačí k vyvolání nevolnosti houpací loď v Korouhvi na pouti, nebylo nad čím váhat). Během cesty dostáváme instruktáž v angličtině, co se jak bude a nebude dít. Je nás prý hodně a tak se lidi na kajak musí rozdělit do dvou skupin. Jedna pluje z lodi oklikou kolem skalních útvarů na pláž a my, co jsme ve druhé, naopak. Na pláž k ostrovu Mae Koh se dostaneme klasickou long-tail lodí, kde vycházíme k výhledu na skalní jezero a za chvíli už naskakujeme do kajaků. Docela nám to jde, já jako vodou skoro nepolíbený jinoch se cítím, že bych si klidně stříhnul nějaký závod, avšak na kvalifikaci do Ria už je pozdě. Proplouváme ve vodou vymletých tunelech a náš „rodilý kapitán“ vyskakuje za chvíli z kajaku (hloubka asi po pás,lekce z freedivingu bude až příště) a tahá obrovskou mušli na ukázku, rozený lovec. Dopádlujeme na loď, dáme bufet a za chvíli už jsme na další zastávce na Wua Ta Lap Island, kde je základna správy národního parku s barem, restaurací a je tu dokonce možnost přespat. Poprvé se setkáváme narozdíl asi tří výškových metrů tváří v tvář s jiným živočišným druhem, opicema. Nějak o nás nejeví zájem a asi ani nebudou. Je tu vybudovaná stezka na vyhlídkové body ve 100, 200, 350 a 500 metrech. Takže vstříc vrcholu! Jde s námi náš kapitán kajakář (jako každý den za posledních pět let!) , který si to rázuje bosý po velkých kamenných schodech, lesních cestách a ostrých rozpálených skalních útvarech. Dává si to jakoby nic, kdežto nám nohy těžknou a dechová frekvence se zvyšuje, ale oproti ostatním národnostem jsme na tom stále dobře. No chtělo by to více zapracovat na adaptaci na zatížení. Poslední úsek už je slušně výživný po ostrých skalních hranách, ale dá se to v pevných botách v pohodě (obdivuju borce, co to šli v žabkách, nebo spíš nechápu). Na vrchol se dostáváme jako jedni z prvních a před námi se rozprostírá výhled na ostrovy tvořící tento úžasný národní park. To durch zpocený triko se šortkama za to fakt stálo! Uděláme pár fotek, náš průvodce nás ochotně vyblejskne z nadhledu a jdeme pomalu dolů. První úsek je docela krušný, jelikož dorazili další výletní lodě a ostatní výhleduchtiví jedinci si to rázují nahoru. Je to o hubu, ale s mrštností spartanských vojáků to samozřejmě zvládneme. A teď už zasloužená flaška studené vody a koupačka v moři. Na cestě zpět nám padají hlavy lehkou únavou, ale statečně pozorujeme cestu (OK, na chvíli se natáhnu), vyzvídáme nějáké info od „ředitele zájezdu“ a pomalu opouštíme loď tvořenou národovou různorodostí ( Němci, Francouzi, Holanďani, amíci, Číňani, taliáni a dva udatní Češi! ). Na molu už na nás čeká odvoz a náš nervózní a spěchající řidič nás hodí na ubytování. Než začne pršet, tak ještě chvíli trávíme v bazénu, zamlouváme si na zítra skútr a pereme špinavé hadry. Unavení a spokojení pomalu usínáme.

Den 12.

Zatímco začínám psát, Adél si prozpěvuje ve sprše různé hitovky od Eminema až po pecku Oceans a ani mne to neděsí :). Po snídani jsme si půjčili skútr, abychom si projeli ostrov. Recepční si při mých otázkách, jak se vlastně skútr startuje, nebyly moc jistí, jestli jsem ten pravý kandidát do thajského dopravního provozu. Docela tomu daly korunu při jejich výroku, že mají strach a jestli jsem skútr předtím někdy řídil? Říkám jasně holky (jestli se pár projížděk na babetě a na fichtlu dá počítat za skútr), no nevypadaly, že mi úplně věří :D. Než jsme odjeli za naší ďábelskou výpravou, tak jistý Číňan se neslavně pokoušel odjet z parkoviště, ale nakonec to za pomoci roztlačení zvládnul, ale u toho měly mít obavy, ne u mě. Tak jsem jim musel ukázat, jak to my kluci poličský ošlehaný větrem z divokých klukovských projížďek umíme. Bereme plnou nádrž a další stanice je kemp slonů. Dojíždíme k těmto obrům s možností vyjížďky do blízké džungle. Chvíli váháme, ale nakonec se na krátkou vyjížďku vydáváme a je to zajímavý zážitek. Na jednu stranu mi bylo těch slonů líto, ale na druhou stranu je zase lepší, než kdyby s něma dělali idiotská sloní show, nebo byli loveni pro slonovinu. Je to tam jako na páse výrobní linky. Fronta lidí a sloni přicházejí a odcházejí, ale každý tu slony miluje, tak se o ně snad dobře starají. Kupujeme ještě slonům nějaký banány na svačinku a valíme směrem k vodopádu Namuang a stejnojmennému safari parku. Už si jsem na skútru celkem jistej, tak je to řízení mnohem lepší – měl jsem z toho trochu zdravého respektu, zvlášt v tomhle šíleném provozu. Parkujeme našeho ďábla, procházíme parkem a jelikož nemáme zájem o zvířecí show, jdeme rovnou k vodopádu. Za chvíli procházíme botanickou zahradou, kde můžete vyzkoušet třeba Zip Line nebo skluzavku pod kterou vede cesta k vodopádu. Cesta netrvá nikterak dlouho, ale v horku a dusnu dá stejně zabrat. Pohled je to úžasný a ani moc lidí tu není. Musím se zchladit v jezírku a nechat na sebe spadnout trochu té vody z džungle, abych aspoň trošku věděl, jak se asi cítil Tarzan. O kousek jízdy dále procházíme místní tržiště a koukáme po něčem k snědku, ale místo toho mne zaujmou hygienické podmínky prodeje masa, které pouze ovívá větrák a chudáci rybky plácající se asi ve dvou milimetrech vody v lavoru. Rychle pryč na pláž Lipa Noi. Jsme jedinymi hosty restaurace u silnice, kde se posilníme na další cestu a jedeme hledat kousek pláže. Na opuštěném plácku s houpačkou na stromě uděláme pár fotek a místní toulaví psi nám začínají trochu nahánět strach, načež mizíme o kus dál. Trošku se osvěžíme ve vodě – pláž opět skoro prázdná. Vyrazit mimo sezónu má svého výhody :). Sedláme oře a dalším cílem je vodopád Hin Lad. Jelikož v Thajsku se jezdí vlevo, tak mne potkává menší „blackout“ na křižovatce, ale s ledovým klidem vše zvládáme a jedeme dál. Cesta k vodopádu je jak by se dalo čekat „džunglovita“ a náročná. Po chvíli se na nás jeden místní nasmívá, že ještě kilometr – sakra dlouhej kilometr. Jdeme dál a odměnou je nám nádherný výtvor přírody v podobě velkého vodopádu, OK Niagárské vodopády to úplně nejsou, ale taky budí dojem. Musím pochválit Adél, jak to všechno zvládla. Uděláme pár fotek (to už je takový konstantní děj) a s výhledem na vodopád píšu bráchoj, aby se neztratil na Heathrow a dobře doletěl do NY city. Na rok, možná dva, bude u strýčka Sama (třeba okouká nějaký bussiness ). Trochu mi je líto, že jsem mu nemohl říct osobně ahoj na letišti, ale aspoň jsem ušetřil pár slz :).

Budeš mi chybět brácho, tak si to koukej pořádně užít.

A aspoň další důvod jet do USA!

Prolejzáme zpět džunglí a jedeme na vyhlídku na severozápad ostrova – žádná hitparáda (jsme rozmlsaný včerejškem a AngThong parkem), na chvíli se stavíme na pláži Chaweng – asi fakt nejhezčí pláž tady. Dokončujeme kolečko kolem ostrova a ještě si kousek zajedeme na skalní útvary Hin Ta & Hin Yai. Přes Familly Mart, kde berou kreditky narozdíl od 7 Elevenu, se vracíme do hotelu. Odevzdáváme motorového oře a odpočíváme, docela náročný den to byl. Jinak k vyžití je tu spousta aktivit, ale spíše západního rázu, kromě lekcí thajské kuchyně třeba. Nachází se tu několik střelnic ( Proč? ), zoo, vyhlídky, safari, fakultativní výlety, aquarium, motokáry, čtyřkolky, posilovny, Muy-Thai lekce, možnost potápění (s tím počkáme na Ko-Tao), paintball a všudypřítomné masáže a wellness aktivity. Ne nadarmo je ostrov Ko-Samui považován za oázu wellness a spa. Některé rezorty úplně vyráží dech luxusem a vybavením. Zítra se stěhujeme na dvě noci do bungalowu k pláži Bo-Phut. Ale vůbec se nám odtud z Baan Hinu nechce, je to fakt úžasné místo. Říkám tomu elfí domov. A vůbec, dovolená tady v Baan Hinu i s letenkou by vyšla jako lepší dovolená v Chorvatsku, takže kromě absolvování dlouhého letu fakt není problém si sem zaletět (Ko-Samui má letiště :) ).

Den 13.

Po snídani se sbalíme, dáme kafčo s kartama a jdeme se ještě porozhlédnout po celém rezortu. Kolem poledne se stěhujeme na dvě noci do Freehouse Bungalow na pláži Bo-Phut. Prvně jsme z toho trochu vyděšení, holt na pohodlné a luxusnější věci se zvyká rychle, tak si zase pěkně odvyknout, abychom se drželi při zemi. V bungalovu (spíše chatce, co mi připomíná dovolené klukovských dní s našima u vranovské přehrady) není klimatizace, jen větrák z čehož máme trochu obavy, jelikož tu panuje pořád obrovské vedro. Máme moskytiéru (trochu mi to připomíná princeznovskou postel s nebesy, ale jen díky té moskytiéře, jinak by to vypadalo jako postel v dřevníku pro hospodářského nádeníka). Chybí i lednička, ale to kompenzuje blízký obchod, kde mají vychlazenou vodu. Ale plusové body komplex získává v podobě stylové restaurace přímo na pláži i s pár stolky stojícími v písku a přilehlými lehátky se slunečníky. Kousíček vedle dělají thajské masáže od dvou set báťáků, tak zítra se jde na to. Po zbytek odpoledne smažíme špíčky na slunku a chladíme ve vodě, což prokládáme poctivou dávkou čtiva. Před očima Áďe ubíhají řádky knihy Firewall a já stále čtu skvělou knihu od sportovního pisálka, autara například Born to run, Chrisse McDougalla – Takoví normální hrdinové. V knížce, i na sobě v realitě, objevuje zapomenutý lidský potenciál síly a vytrvalosti dávných i současných Kréťanů, jelikož jejich „těžký“ život se za posledních několik stovek let nezměnil, narozdíl od toho našeho. Z hlediska pohybu, pro který jsme byli stvoření, a díky kterému jsme se takto vyvinuli, pouze sedíme a jen sporadicky se od nás dá očekávat nějaký pohyb. Po stránce výživy se cpeme potravou, která nám ještě nedávno byla cizí, jako třeba rafinované rostlinné oleje, přidaný cukr a za hlavní zdroj energie bereme sacharidy, které nás zároveň tiše zabíjí. V domnění toho, že si uděláme „hezkou“ chvilku a ke kafču si dáme párkrát za den něco sladkého, si zaděláváme na cukrovku a původní potrava lovců a sběračů je od té naší západní na míle vzdálená. Zelenina, libové maso, ryby, vejce, ovoce, bylinky, olivový olej a z toho se naučit kouzlit různé pokrmy a budete se cítit mnohem lépe, je to vcelku jednoduché, jen lidé si to dělají složité. No, mohl bych o tom psát donekonečna, tak to raději utnu :). Vyháním ještěrku z chatky, až Áďu její přítomnost ještě více dorazila – holt příroda :). Jdeme se projít a pak si v místní plážové restauraci dáváme na krásně osvětlené pláži večeři. Je to fakt skvělý zážitek, večeret na pláži za zvuku šplouchajících vln, nádherně osvětlené pláže a okolí. Zelenina s tofu na zeleném kari je gurmánský zážitek. Přibíhá zatoulaný pes, který vyhledává noční chládek a něco k snědku, psů je tu dost, hlavně na plážích ve večerních hodinách, ale snad jsou neškodní. Jdeme se po pláži podívat do Fishermans Village kypící nočním životem. Restaurace, bary, obchody se vším možným vkusně zasazené do jedné vesničky s přilehlou dlouhou promenádou nabízí návštěvníkovi vše, na co si vzpomene. Rozložením dnešní „obchodní vesnice“ je stejná jako ta původní, tak alespoň dle toho a obrázků si dokážeme představit, jak to asi mohlo vypadat. Cestou zpět sledujeme ohnivou show – šikovný kluci. V chatce zase vyháním ještěrku a na posteli s moskytiérou se snažíme usnout.

Den 14.

No, nic moc jsme se nevyspali, ale ten větrák kupodivu docela stačil, aby nebylo vedro na zdechnutí. Do marketu jdeme ulovit něco k snědku a kafčo. Shodou nešťastných okolností mi ho prodavačka za pultem vylívá, naštěstí ne na mě, a honem mi běží pro nové, asi aby si to vyžehlila :). Posnídáme a jdeme se vyvalit na pláž, kde doháním psaní deníku, četbu a Adél čte. Vyzkouším zdejší masáž na pláži, kde na to mají stylové přístavky. Á bohužel nebylo dobře, tak na dalších dvou ostrovech to dožene a já si taky ještě jednu dopřeji (samozřejmě jsem to vyzkoušel hlavně kvůli tomu, kdyby to bylo nepříjemné, aby tam Á netrpěla :) ). Je to docela odlišná masáž, než která se Vám dostane v Čechách. Zejména protahovací část trapézů a polohovací techniky jsou jiné a docela příjemné. Zvlášť za zvuku šplouchajících vln je to super pocit ( ten bagr z nedaleké stavby se nějak výtěsní :D ). Kecáme s tátou od holandské rodinky o cestování a fotbale ( aby ne, když je z Amsterdamu, ani nepostřehl, že jsme hráli Euro, jen že jsme je porazili v kvalifikaci ). Již završují, tuším, že říkal 4. týden v Asii. Předtím byli 3 týdny v Laosu, a byl z toho nadšený, jen je to tam docela drahé, z čehož byl překvapen ( více jak v Thajsku, které je o něco zatím stále levnější než ČR ). Thajsko mají sježděné křížem krážem, ale jídlo je údajně nejlepší ve Vietnamu ( Je to tam fakt tak dobré, Báro? Jo tys vlastně jedla jenom mango, tak Říšo :D? ) Jednou za dva roky jedou na delší čas do Asie, lucky guys! Kolem sedmé je již tma jako trám a vydáváme se na lov do Fishermans Village, příjemná procházka, když už nepraží slunko. Cestou obdivujeme nádherně nasvícené rezorty, které dohromady tvoří skoro idylickou scenérii. Ulovíme všudypřítomnou pochoutku v podobě banánové palačinky a v „naší restauraci“ si dáváme večerní kafčo, respektive sodu. Zařídíme si ubytko v Bangkoku na poslední dvě noci našeho tripu a jdeme se vyspat na zítřejší přesun na Ko-Phangan ( bude trvat jen půl hodinky, ale stejně ). P.S. Nikde žádná ještěrka, pokrok.

Den 15.

Tak jsme za půlkou našeho výletování, utíká to jako voda a ani se to moc nezdá. Od chvíle, co jsme doma zabouchli dveře s batohem na zádech, jsem ho skoro nesundal (ten menší samozřejmě a tímto bych chtěl vystřihnout poklonu batohu Osprey Fairpoint). Každý den se nám daří objevovat něco nového, jako první dny, tak nějak nemám šanci uvědomovat si čas. Někdy ani nevím, co je za den. Ráno si zajdeme na snídani, pobalíme svých pár švestek a dáváme chatce a ještěrkám sbohem (těm teda jen na pár hodin). V restauraci si dáme kafe a čtením, psaním a čuměním na pláž si krátíme čas, než nás vyzvedne transport k molu, odkud odplouváme na Ko-Phangan. Loučíme se s holandskou rodinkou, která nabírá směr Bangkok a pak sladký domov Amsterdam. Na netu se dozvídám, že Plzeň s Ludogorcem rupnula 3:0, no škoda kluci. Českému fotbalu asi není přáno hrát Ligu Mistrů (ostatně, kdo na to z dnešních mužstev v ČR má? Nikdo…. ). Tak dneska by mohla zabrat alespoň Slávka a ostatní v bojích o Evropskou ligu. Máme tu transport, který nás hodí k „Budha pier“, odkud nám vyplouvá za chvíli loď. Je tu neuvěřitelné množství lidí, jelikož se koná „Full moon party“, jak už název napovídá, jedná se o párty konanou o úplňkových nocích na pláži Haad Rin, tuším. Prostě dance a elektro šílenství. Touhle dobou jsou ubytovací kapacity ostrova vyčerpány, tak je dobré si zkontrolovat, kdy je úplněk, abyste sehnali ubytování a třeba šli zapařit. Na párty se dostanete odkudkoliv. Ko-Phangan disponuje pouze jedním molem, jelikož to je celkem malý ostrov. Za hodinku plavby jsme tady a už tu stojí obětaví dopraváři, který Vás za dvě kila báťáků na osobu kamkoliv hodí. Jen nasednout do správného auta, ale mají cedule se jmény pláží. A nebo levněji, vzít si místní linku. Dopravář nás hodí do Chuloklomu, odkud si sháníme „boat taxi“ na Bottle beach. Jedna možnost, jak se sem dostat, je právě všudypřítomnými longtailkami (loďka, kterou vídáte snad na každé fotce z Thajska), nebo sem vede cesta, kterou zmákne pouze 4×4 auto. Přistáváme na Bottle beach a je to první výstup z Taxíku do vody :). Díky průvodci od Lonely Planet jsme si vybrali ubytování ve Smile bungalows (give you reason smile every day – jejich motto), chtěli jsme vyzkoušet trochu té samoty. Pláž je však plná chatek, které nikterak nenarušují pocit odlehlosti. Recepce a k ní přilehlá restaurace ve mne vzbuzují dojem časů největší slávy květinových dětí. I díky tomu to tu má jakési své kouzlo. A zase ta Lucie (jistě si pamatujete tento klasický film z dob minulého režimu, tak místopředseda Lucie si dosaďte obávanou ještěrku). Máme chatku na kopci u lesa a je to prostě příroda, tak v chatce nalézáme nějakou tu zdejší faunu, kterou musím vyhnat a kontrolovat přítomnost ještěrek (už si připadám jako slavný zvířecí detektiv Ace Ventura v podání Jimma Carryho). Chatka je super prostorná (skoro bez vybavení, ale o tom to tady není :) ) s postelí, moskytiérou, větrákem, pár světlama, boží terasou s hammockem a ve spodním patře je koupelna. Když si odmyslím těch pár lidí, co tu zůstalo, tak si skoro připadám jako trosečník, už teď to tu mám rád. A trochu méně díky „prokletým ještěrkám“, ale to se poddá. Jdeme na pláž nasát trochu slunečního svitu a vykoupnout se v moři. „Parkuje“ zde hodně longtailek čekajících na pařmeny a pasažéry, co sem jedou jen na pár hodin užít si pláž. Písek je tu nádherně jemný, moře průzračné s opravdu pozvolným vstupem – několik desítek metrů stále po pás, a teplé jako čaj. Dočítám knížku, skvěle spojené faktory lidských pohybových dovedností nalezené v příběhu krétskěho odboje za 2. světové války, kdy vrcholným kouskem byl únos německého velícího generála Kreipeho a propašování do Káhiry. Jdeme si projít celou pláž a pak si ve Smile restauraci dáváme něco k jídlu a pivko (docela chuť v těch vedrech sakra). DJ, teda nějaký telefon na reprákách, vyhrává západní rockové pecky, sedáme si ke stolečkúm na zem (něco jako mají v čajovně třeba) a nasáváme zdejší atmosféru. Časy hippies připomínají vylepené plakáty, malby a vybledlý článek v německých novinách o zdejším resortu vydaný kdysi dávno. Od pořízení fotografie do článku se tu snad nic nezměnilo, jedině Wi-Fi :). Ještě zjistíme, jestli se po nás někdo nesháněl, chudák náš pesan Rendy, je nemocnej, tak snad bude v pořádku. Připravuji moskytiéru, pouštím větrák, kontroluji ještěrky a vypínáme se.

Jo a s tou Slávií jsem měl raději držet hubu :D.

Den 16.

Trochu si protáhmeme spaní a vylejzáme až něco k desáté. Ještěrky nikde, jdeme na ranní kávu do restaurace, a tam již je pár lidí, kterým není zrovna po párty asi úplně do zpěvu. Brácha posílá pár fotek x NY (vyhlídku z Empire state building, Central park a Manhattan). Á trefně poznamenává – „úplně jiný svět“. Myslím, že jde hlavně o vyváženost obou světů v životě jedince. Svět přírody s urbanistickým světem dohromady, a čím více přírody, tím lépe. Nikdo ale asi nedokáže být úplně šťastný celý život na samotě nebo v přeplněném anonymním městě. Hammock je fakt fajn, už přemýšlím, kam bych si ho tak mohl dát u nás (tak od okna ke dveřím leda :D). Dneska byl spíše takový líný den na pláži s obhlídkou zákoutí pláže. V jednu chvili jsem napočítal na pláži kolem 25 převozních lodí. Taková točna, asi jak v Brně na Osové. Ptám se frantíka, co zrovna vylezl z chatky, jaká byla párty, a prý super a asi hodně přes tisíc lidí. Místní šéf je taky takový unavený. Full moon je tu asi největším lákadlem a turistickým cílem, ale ty úžasné klidné pláže … :)! Dneska se mi povedlo připéct kejtičky, tak snad nezatrpím. Ochutnávám božský kokosový shake – musím zjistit jak ho dělají, symfonie chutí prostě. Je vidět, že se blíží večer s chladnějším větrem. Lidi začínají hrát volejbal, freestyle s fotbalovým balónem, jeden týpek dneska valí už 3. fázi běžeckého tréninku a u restauračních hammocků je fotografický kroužek tří německy mluvících holek. Přišla tma, světla se rozsvítila, což signalizuje hlad, tak si pochutáme na místním skvělém jídle a ještě tu chvíli pobudeme, než půjdu vyhánět ještěrky :).

Den 17.

Včera večer jsme chvíli v restauraci pobyli, bylo nádherně (jako každý den tady), kluci, co se o to tady starají, hráli na kytaru thajský pecky a nebylo to vůbec špatný. Ráno jsme posnídali a v 10 nám pádil námořní taxík do Chuklomu. Ani se neodvážím tipovat, kolik tomu mořskému vlkovi, co nás vezl, bylo let. Čilej, vitální, a semtam prohodil něco i anglicky. Na skalách jsme zpozorovali opice, co se asi vyšli po ránu trochu provětrat. Cílem našeho minitripu byl ostrov Ko-Ma, který je připojený ke Ko-Phanganu písečnou dunou a je to nádherná šnorchlovací lokalita. Doplouváme do Chuklomu, na lodi nás blejskne frajer z Berlína – konečně to nebude selfie :D, a z lodi již nahání na taxi. Potom, co jsme našli volný skútr k pronájmu (a zjistili, že Ko-Ma je asi 3 km daleko), odmítáme velkorysou nabídku taxi za 4 kila tam a zpět, místo toho půjčujeme skútr za 150 báťáků. Obecně je tady na ostrovech doprava celkem drahá, takže tak maximálně nechat se hodit na ubytování a pak hned pronajmout skútr dle potřeb – nejlevnější varianta a hodně ušetříte. A když Vám někdo bude tvrdit, že se na Vaše místo nedá dostat jinak, než s ním, tak nejspíš kecá a uhání Vás na kšeft. Místní „busy“ – jedna společnost, co to má pod palcem jezdí za 100 pro cizinec a Thajci dávají při placení do 50, jsem si všiml (když máte štěstí, tak si všimněte nad předním sklem ceny do Vaší destinace, dáte řidiči přesnou částku a odejdete – jinak 100/osoba/jízda). Skútr za cca 200 báťáků na den je tedy bezkonkurenční. Nasedáme, nasadíme přilby gangu Pekelných andělů a tryskem šneka na stovce vyrážíme směr ostrov Ko-Ma. Po chvíli cesty si připadám, že jsme na polňačce nějakého vesnického JZD ( čti džej – zí – dý). Silnice se teprve buduje a tudíž je to cesta hrbolatá a písčitá, což jsme pocítili fackou prachu při každém projetí vozidla naproti. Raději se ujišťuji v přilehlé restauraci, zdali jedeme správným směrem a prý, že jo, tak se dodrkotáme až na parkoviště u pláže, hurá. Parkujeme skútr, helmy musime vzit s sebou, jelikož jsme nepřišli na to, jak se odklápí sedačka – prostě zručný typy :D. Nacházíme pláž, se kterou je spojen Ko-Ma ostrov písečnou dunou.Hurá. Škoda jen, že už je tu celkem rušno. Hodíme deku na pláž, sháním si šnorchlovací vybavení (uloveno) a vyrážím vstříc vlnám, korálům a rybičkám. Než je něco vidět, tak je to hodný kus překážkové dráhy přes korály. Vzhledem k tomu, že se musí přes korály přeplavat, tak jsem párkrát pocítil jejích tvrdost a ostrost na mém “ one packu „. Nakonec nacházím spoustu rybek kolem sebe :). Zatíká mi u nosu za brýle, takže si musím pořád držet nos, žádná hitparáda, byl zase kauf… A ještě když šplouchne do dýchací trubice, tak kdo mne vidí si musí myslet, že jsem dostal epileptický záchvat. Rybky jsou nebezpečně blízko, hlavně takový „zebrovitý a plochý“ , asi už mají podezření, že se při dalším záchvatu utopím. Je to fakt hustý, koukat na rybky, jak okusují korály, plují kolem Vás v hejnech – jé nazdar Nemo a támhle něco podobného Dory (už nemusím na animáč). Lovím pár mušlí, už si připadám jako korejské lovkyně perel, které vydrží až dvě minuty pod vodou, akorát já s elegancí topícího se vorvaně dávám pouze pár vteřin pro jistotu. Sbalíme si pár svých švestek a u silnice vkládáme důvěru do pochybně vyhlížející občerstvovací stanice, jídlo bylo moc dobrý za super prachy, jen škoda těch mravenců. Po polňačce jedeme do Chuklomu, cestou navštěvujeme místní „Waťák“ (buddhistický chrám) – úžasné stavby to jsou, jen Vám pak připadají jeden jako druhý. Vracíme skútr, nakupujeme pitný režim – tady fakt člověk vypije neskutečný množství tekutin, si pomalu připadám jak nějaký filtr. Kokosový shake je povinností – božská manna. Mořské MHDčko nás hodí zpět do oázy zaslíbené jménem Bottle beach. Poprvé v Thajsku zaslechneme na pláži češtinu. Vypadá to na nějakou skupinu organizovaného zájezdu, která však za chvíli nasedá na taxi a valí pryč. Zahrajeme beach ball a účastním se mezistátního utkání ve volejbale. Německo – Francouzsko – České plácání do míče je bez rozhodčího a tak je to neutrální plichta. V restauraci zaplétáme rozhovor se „Sašou a Helke“, manžely z Německa, žijí v Berlíně, mají květinářství a semtam takhle vypadnou. Už tady ve Smile jsou podruhé a spokojeni, relax a úžasné prostředí. Stejně jako my se o tom dočetli v Lonely Planet průvodci. Dávají nám typy, co na Ko-Tau a díky dnešnímu BBQ mořských plodů a ryb zkouším grilovanou rybku. Nic moc, a kus byl asi od žluče nebo nečeho pěkně hnusnýho, tak čtvrtka rybky šla možná psům, možná kdo ví kam. Zbytek však zpravil dojem. Němci zkouší Á, jestli si nedá kraba, odměnou je jim „znechucený“ výraz s díky :D. Nudle zvítězí za každé situace a u Á to platí dvojnásob, když si vybírá jídlo, tak z 90 % zůstane u nudlí. Chvíli posedíme, zkusíme pivko Leo na zpravení chuti (velký v lahvy má 0,62l oproti EU), není špatný. Jeden z kluků „hostitelů“ dělá ohnivou show v rytmu zuřivého dance – techna a sklízí bobouřlivé ovace (zase tak bouřlivé ne :)). Jdeme spát, zítra balíme a ještě jdeme ráno zkusit zpozorovat opice.

Jo a Máro, všechno nejlepší k narozeninám!

Den 18.

Ráno jsme si přivstali a šli hledat se Saschou a Heike místo častého výskytu opic. Mělo by to být někde po cestě na vyhlídku na pláž Bottle Beach kolem menšího skladiště odpadu. Míjíme kouřící jámu a šplháme do výšin k vyhlídce. Po chvíli se začne projevovat narůstající teplota na můj termoregulační systém nejspíše exponenciálně a tudíž ze mne lije jako z konve. Po pár minutách výstupu to balíme, jelikož jsme očividně místo minuli, nenašli nebo opice zmizely. Pak se dozvídáme, že to byla ta doutnající skládka, kde se opice časně zrána objevují, jen ne dnes. Balíme si saky paky a v restauraci si k snídani dáme ovocný shake a čekáme na odvoz do přístavu Thong-Sala. V 10 zavelí majitel Smile k odjezdu. Kluci, mějte se tu krásně s díky za takovou skoro rodinnou atmosféru a za pár let naviděnou! Bylo to tady ve Smile Bungalows fakt super! Cestou k jeepu si všímám pod naším bungalovem nějaké černé látky, jdu to prozkoumat a hle – moje plavky, které musely spadnout ze šňůry při sušení v noci. Plavky máme, můžeme pokračovat :)! Nasedáme v osmi lidech na korbu jeepu v lavičkové úpravě a po skvělé off-road džungle cestě směřujeme k přístavu Thong-Sala. Cesta je to celkem zážitková, máme co dělat, abychom nepřepadli přes kraj, ale v pohodě a docela sranda, konečně nějaká jízda s větším rozměrem zážitku :). Pokecáme s mámou a tátou od německé rodinky (ostatně si tady v Thajsku připadám skoro jako v Německu), byli 1. týden na severu, kde je jednak mnohem levněji, než zde na ostrovech, a najmuli si průvodce džunglí a 3 dny se toulali džunglí, takže už mám pomalu představu o další návštěvě Thajska :). Jinak jsem zjistil, že jdou kouit kombinovaný dopravní balíčky na cestu, třeba trajekt + bus + letadlo, hodně zrychlí a není to zase tak drahé. Rodinka měla například Ko-Tao – Chumphon (trajekt + bus na letiště) – Bangkok (letadlo). Nemusíte se starat o mezní body a celou cestu se jen necháváte vézt :). V přístavu chvíli čekáme, než nám přípluje speed boat na Ko-Tao. Zjišťujeme, že spoustu lidí jede po Full Moon Party na Ko-Tao. Říkám si, že jsem si měl zjistit, kdy je úplněk a směr cesty zvolit naopak se začátkem na Tau (tak třeba aspoň rada pro někoho, kdo se chystá na podobnou cestu). Čekání v přístavu nám krátí místní kytarový mág hrající Philla Collinse nebo Boba Marleyho, jen ten „špek“ mu chybí (beztak ho měl někde schovanýho). Nalodíme se na katamarán společnosti Lomprayah a máme debilní nápad jít si sednout na otevřenou vyhlídkovou palubu. Sotva dosedneme, tak díky Oskaroj, kterej dneska roztopil na pořádnou grilovačku, naše „těla brázdí řeky potu“ (sorry jestli to je na Vás moc detailní, ale do příběhu se musíte vcítit :D). Jak vyplujeme, tak díky větru už je to paráda. Vylodíme se na Tau a včera jsme se shodli, že půjdeme pěšky na ubytování (na mapě to nevypadalo daleko – jen na mapě :D). Odmítáme tuny taxíků (fakt už mne s tím jejich Taxi, taxi, taxi, where are you going sir docela se*rou) a vydáváme se na pochod (smrti). Pro jistotu se optávám na cestu u stánku s džusama a shejkama, a že rovnou za nosem. Dojdeme na záchytný bod číslo 1 a tím je obchod 7 Eleven. Kdybych měl ždímat oblečení, tak si můžu pomalu založit firmu na výrobu soli. Vzhůru na steč s kopcem. Po cestě se ještě ptáme v různých obchodech kudy kam, furt nahoru … Už asi trochu vím, jak se cítili šerpové nesoucí na zádech zásoby do horských oblastí. Někde úplně na kopci stopuju kluky na skútru, koukají se na net a že jsme to před necelým kilákem přešli odbočku, za kterou je hotel. Díky, kluci. Ti místní si z nás dělají pr*el, nebo co? Docházíme na ubytko, musím budit asi trochu hrůzu, jelikož vypadám, jak kdyby se přišel ubytovat vodník Česílko, jen mi chybí ten zelenej vohoz, ale kape ze mne stejně :D. Frajer nám doporučuje restaurace, pláže, trasy, skvělý servis! Jediný po čem však toužím je sprcha. Á prohlašuje, že tohle je už alespoň civilizovaný – fajnofka :). Necháme si vyprat prádlo, jdeme na famózní večeři do místní „restaurace“ – famózní jídlo, kuchař je bůh! Čím hůř restaurace vypadá (podmínkou je však přítomnost pár hostů v době oběda/večeře), tím se pravděpodobně najíte laciněji a mnohem více to ocení i Vaše chuťové pohárky a další smyslová „zařízení“. Procházíme rušnými večerními uličkami ostrova – mnohem víc na Vás zapůsobí evropským stylem, než cokoliv, co jsme viděli prozatím v Thajsku. A míříme za zaslouženým spánkem.

Den 19.

Nic moc spánek teda, v bungalovech větrák docela stačil, ale tady už ne. Nejspíš, jak je budova rozpálená od slunka (pokoje fakt opravdu jenom s klimatizací). Kdybych se vešel do mrazáku, tak už tam jsem v pravidelných ochlazovacích intervalech. Ráno se vydávám ulovit něco k snědku a samozřejmostí je káva k tomu. Na zítra si zařídíme šnorchlovací výlet, je to tady na Ko-Tau vyhlášena šnorchlovací a potápěcí lokalita. O tom také svědčí obrovské množství školících středisek na potápěčskou licenci, nebo Vás vezmou i na vyzkoušení potápění do 6 metrů, respektive 12. Půjčujeme skútr naproti baráku a jedeme prozkoumat zákoutí ostrova. Po cestách, necestách se dostáváme k úžasné zátoce Chalok Baan Kao Bay, kde je po pořádném kusu od břehu voda jen po kotníky. Tyrkysově modrá voda spolu s prohánějícíma se rybkama kolem Vás to parádně dokreslují. Jak zpívá Phill Collins – Another day in paradise. Pak si to namíříme na Sai Daeng Beach a po cestě vidíme několik lodí na šnorchlovacím výletě a u pobřeží spoustu šnorchlujících lidí – takový menší mraveniště. Dostáváme reálné obrysy o podobě výletu, co nás čeká zítra. Po strmém sjezdu se dostaneme k bývalé rezortní pláži Sai Daeng, u které leží dva luxusní rezorty. Je fajn to tu vidět, ale nic extra :). Po cestě zpět jsem překvapený, že skútr vyjede takový krpál – sice s problémama, ale je to tam. Po cestě se stavujeme do Zanzibaru (na ten ostrov ne, ale do „sandwichárny“) díky kladným ohlasům jak jinak, než z Lonely Planet. Za rozumný peníz, slušný dlabanec ale domácím thajským pokrmům se to nevyrovná :). Za chvíli jsme jíž na nejdelší ostrovní pláži Sairee. Voda mělká a skoro bych řekl, že teplota se blíží chvíli odstavené kávě. A ta barva, písek, korály, palmy… máš pravdu Phille. Valíme se ve vodě, pečeme na dece a už toho Oskara mám celkem dost a utíkáme na pokoj.

Jedeme se podívat na vyhlídku…

Po cestě jsou kopce, že by i jezdci Tour de France museli hodit kolo na záda, natož náš skútr. Po lehkém svižném rozjezdu to zvládám sám a chudák Á musí pěšky (jen kousek). A pak ještě dvakrát no :). Nikdo, koho jsme potkali, však o žádné vyhlídce neví, ale někde to tu musí být. Jako novodobý Fernando Magalhes se vydávám objevit, co je dála vstřícný chlapík povídá, zee támhle po schodech nebo to ohul do toho kopce. Kopec by ten skútr vyjel asi maximálně po předchozím rozjezdu z 60 stupňověho klesání, takže bereme za vděk schodama. Schody snad do nebe tyjo. A kus dál je první záchytný bod, odpočinková vyhlídka ( měli by tady mít i ručníky), měkké zapadající slunko nádherně dokresluje pohled na přírodní scenérii před námi. Jdeme dále a je před námi volba zdali vlevo – rovně – vpravo. Jdu vyzkoušet kam vede cesta vlevo, ze které mne rychle vyprovodí blížící se štěkot zdejšího obranáře. Přidává se druhý ze směru rovně a prastaré lovecké instinkty volí místo boje útěk. Á už zdrhá taky a jen křičí, před čím to vlastně útíkáme. Z bezpečné vzdálenosti od hrdě vyhlížejících psů se ohlížím a ahaaa, nenápadná šipka vpravo. Tak to by byla vyhlídka :D. Zpět na baráku zaparkujeme skútr, zařídíme transport do Bangkoku, pokoupíme pitný režim, zajdeme na véču na stejný plac jako včera a zjišťuji si informace o potápění (ok jdeme do toho) a na pokoji sepisuji pár řádků.

P.S. V hitparádě piv vítězí zatím Chang před druhou značkou Leo. Třetí se v mé soukromé hitparádě umístila značka Singha a bramborové místo patří brandu Tiger (vypocené ionty a elektrolyty je potřeba doplňovat, sůl je v moři a všude kolem, tak si naštěstí pivo solit nemusím :D ).

Den 20.

6:15, 6:30, 6:40 a 6:45 jsou neúprosné časy budíků, které nás (hlavně teda mne) probouzejí. V 7:10 (už je celkem provoz) jsme již na pláži v Chalok Bay, kde není ani noha, což byl taky náš cíl. Jedeme sem udělat pár fotek, jelikož je to tady prostě nádherné. Průzračně modré moře, písečné plochy daleko od břehu a slunce je ještě nízko :). Do hodinky to máme zmáknuté, jak nic. Cestou zpět se stavujeme pro kávu a něco k snídani. Vracíme bez problémů skútr skoro s plnou nádrží, jelikož jsme si natankovali plnou v naději, že to vyjezdíme, ale nepodařilo se. Benzín tady stojí kolem 23 báťáků/litr tuším (100 báťáků/70-80 Kč), takže levnější, než u nás. Ostrov je fakt malý a na dobrodružnější cesty to již chce jiný kalibr. Až 20. den se mi dostane to privilegium zažít si trochu těch zažívacích problémů, ale není to nijak dramatické – Slivovice došla. Hádám, že to mám z dopalování pokrmů všemožnými „substráty“. Čekáme na odvoz na šnorchlovací výlet před hotelem. Jeep je tu, tak vzhůru do podvodního světa. Nabíráme ještě na dalších místech na korbu „půlku Evropy“ a u přístavu si nejsem úplně jistý, jestli nás dnes bude mít na starosti on, ona a nebo onaon. První zastávka na Shark Islandu a prý jestli budeme mít štěstí, tak uvidíme malé žraloky (jedna holka to štěstí měla a už na tom místě do vody nešla :D), já jsem ho bohužel nezahlédl. Podvodní svět je tady jako na Discovery Channel v pořadu o potápění. Korály všech možných tvarů, hejna ryb všemožných barev, úžasný. Díky za půjčení kamerky Vojto s Laurou – zatím drží :). Ta půlhodinka šnorchlování utekla hrozně rychle a posouváme se o kus dál. Další zastávkou je AQW Leuk bay, kde jsou ještě krásnějśí korálové útvary, jen škoda té masovitosti a velkého počtu longtail lodí, bussiness je holt bussiness. Hin wing bay si oproti předchozím v ničem nepohoršuje, fakt skvělý, nemám slov. Mango Bay… to jste ještě neviděli. Velitel/ka zájezdu háže zbytky jídla přes palubu čímž se kolem Vás vytváří barevná hejna rybek snažících se urvat si svůj díl. „Zebry“ jsou snad všudypřítomné, pak takové modrožluté, oranžový, žlutý, modrý v menších nebo obrovských hejnech. Rybky se o Vás otírají, kamerka nestíhá blikat a já nestíhám zírat a Á ještě nemá nasazené brýle :D. Pak se na ni taky však dostane, potápím se do obrovského hejna ryb a ryby jako jeden organismus ladně kousek poodplují, bych mohl skoro pracovat pro Discovery :D. Prostě wau. Po cestě máme jednu zastávku ještě, kde pronásleduju „prarybu“ – docela velká ošklivá ryba s obrovskou tlamou. Míříme k Nang Yuang Island, který je tvořen třemi ostrovy spojenými písečnou pláži (jediné souostroví svého druhu na světě). Nepřipadat si jako Ferda Mravenec v obrovským mraveništi, bylo by to ještě lepší :). Zkouším se dostat na vyhlídku, ale fronta na schodech je tak na hodinu, což mi za to čekání nestojí a tak se jentak necháváme unášet vlnkama. Cesta zpátky po moři na té bárce, která vypadá, žena je na posledním tažení, je fakt výživná. Neidentifikovaný průvodce do sebe háže jednoho Changa za druhým doplněného ubaleným cigárem (dle smradu sena nebo nasušených bambusových listů) a kapitán bárky asi taky, jelikož ani Jack Sparrow z Pirátů z Karibiku neplul takhle sebevraždně. Vlny nevlny, plnej kotel vpřed a místy je loď nakloněná tak na stranu do moře, že už pomalu vytahuju záchranný vesty, ale až na pár hektolitrů vody to zvládneme do přístavu. Pevná zem pod nohama, hurá. Díky za super šnorchlovací výlet a adrenalinovou plavbu lodí (zlatý lodičky na Synčáku). Na zítra si domlouváme potápění – Intro Dive u French Kiss Divers. Mám z toho celkem zdravý respekt, tak zítra uvidíme, jak se s tím popasujeme. Véča v klasickém podniku (příště beru lekce thajské kuchyně), dokoukneme první sérii Most/Bron – 9/10. Zítra po vzoru písně od Adele – Rollling into deep.

Den 21.

Dneska nás čeká potápění, hurá! Protahujeme si spaní, když nemusíme vstávat, ale je vedro, tak to moc nejde.

Další řádky by mohly nést nadpis : Jak jsme se infiltrovali mezi Francouze.

Máme sraz v 10:45 před kontaktním centrem French Kiss Divers v Sairee. Taxi v ceně nás převeze na jejich nedalekou základnu, kde je instruktáž a pak výjezd na širé moře (blízko pláže na trénink). Už včera, když jsme to rezervovali a vyplňovali všechny papíry, jsem z toho měl takový zdravý respekt, ale jak glosoval brácha : „Nejsi v Thajsku, abys čuměl na moře“. Zjišťujeme, že jsme jediný dva nefrancouzi, a tak budeme mít pro sebe instruktora v angličtině. Ok, ještě náš instruktor Julian je Belgičan, ale to je skoro Francouz, že jo. Čekáme, až se vrátí z ranní štace a mezitím pozorujeme školení ostatních ve francouzštině. No bude to zajímavé, říkáme si. Už je tady, ale musí něco pojíst, aby fungoval, a tak za sebe hledá náhradu na instruktáž. Máme frajera, co dal 87 metrů ve Freedivingu s ploutvema a 55 bez, šílenec :). Vypadá to nakonec celkem jednoduše. Vypustíš vestu, natrénuješ, jak si vrátit zpátky dejchák, jak si vyčistit brýle a vyrovnávat tlak na uši. Julian nám na lodi ještě dovysvětluje pár věcí a vzhůru do neoprenu. Závaží kolem pssu, „BCD“ na záda, ploutve na nohy, brýle na oči, dejchák do pusy a skáááčem. Julian nafukuje vesty, takže plaveme po hladině jako vorvani. Najdeme písek pod ploutvema zhruba mezi 2 – 3 metry a jdeme ke dnu. Á je moc lehká, tak ji Julian „dotěžuje“ závažím do kapes. Procvičujeme výše zmíněná cvičení – jak ostřílení hloubkoví potápěči. Jde se objevovat podvodní svět u 3 Rocks kolem šesti metrů hloubky. Tak jestli včera bylo šnorchlování bomba, tak nevím, co je to dneska – asi atomovka. Ocitáme se kousíček od korálů, pozorujeme rybky, jak je okusují, nějaký jsou takový „ošklivý“, ale většina je nádherně barevná. Úplně zapomenete kolik vody je nad Vámi a kocháte se – jen je potřeba se držet instruktora. Ještě jednu velkou výhodu má, když jdete k Francouzům se potápět – naprostá pohoda, přátelská atmosféra a máte velkou šanci jako my, že budete mít instruktora na méně, než na standardní počet 4 lidí. Jelikož jsme byli jen my a Julian, tak jsme se nemuseli mlátit ploutvema a pod vodou bylo dost místa. Julian nám ukazuje zajímavé rybky, korály, semtam posvíti baterkou do tmy, juuu barevnej rejnok. Průběžně nás kontroluje, jestli je vše OK a také hodnotí, jak dlouho ještě můžeme být pod vodou vzhledem k zásobě kyslíku. Jedna praryba, s očima jako kdyby auto mělo světla na předních dveřích, pravidelně něco uždibuje z korálů a za chvíli asi neužitečný zbytek vyplivne. V tu chvíli si říkám, že ryby taky zvrací :D. Proplouváme korálovými útvary, kocháme se rozmanitostí podvodního světa (žádné další skupinky potápěčů kolem, které by kazily dojem), Julian vytahuje nafukovací barevný „plovák“, kterým dává znamení, že jdeme nahoru. Stoupáme, na žebříku sundáváme ploutve a nahoru nám pomáhá věcně vytlemený člen posádky z Barmy (prý drtivá většina, co tady pracují po restauracích, vypomáhají na moři jsou z Barmy.) Na to jakej jsem z toho měl respekt, tak jsem si to fakt skvěle užil. Zvýšená ostražitost a ne zrovna ekonomická spotřeba dýchacího plynu je na poprvé asi normální, a je to vcelku jedno :). Máme možnost dalšího ponoru do dvanácti metrů a jdu do toho! Á už to stačilo, je to docela únavné. Míříme na White Rock, kousek od ostrova Ko Nang Yuang a tady už to vypadá skoro jako parkoviště lodí. Dolů jdeme pomocí lana ukotveného na dně, cestou mi zatéká za brýle, tudíž zopakuji nacvičené čištění, a jdeme níž. Kolem dvanácti metrů se odpojujeme od lana a zase ten podvodní svět, to je prostě nádhera. Kolem pluje mnohem více rybek, v hejnech oždibují korály, jsme jim úplně ukradení, takže z očí do očí na vzdálenost pár centimetrů zkouším s pár rybkama, kdo to vydrží déle, asi měli respekt tak zdrhají. Je tu spousty takových zvláštních velkých mušlí. Zkouším kolem nich vířit vodu a oni se sklapnou rychlostí blesku, no rychle pryč. Támhle zase barevný rejnok, ale na něj zkoušet souboj trpělivosti teda nejdu. Ve velké štěrbině Julian něco našel. Ukazuje mi ať plavu blíž se podívat, posvíti tam a myslím, že jsem viděl strejdu Tyranosaura Rexe, ok díky kámo, ale rychle pryč. V tom spěchu se trochu fiknu o korál, jsou fakt ostrý. Tady už si pod vodou nepřipadám tak svobodně, jelikož míjíme spoustu dalších potápěčů. Semtam se pomlátíte ploutví, ale to je tak vše :). Jestli jste viděli Hledá se Nemo, tak úplně dokonalý jsou ty rybky číhající v sasankách přesně jako Nemo. Kousek ven, zpátky, ven a honem se schovat. Rybky jsou zbarvený stejně jako je barva sasanky, fialová, oranžová, …
Jdeme nahoru, průběh jako minule a jsme tu první. No jo Ondro, už jsi měl málo vzduchu, neekonomika dýchání. Pravda, nedokázal jsem úplně relaxovat pod vodou a člověk stále v takové lehké křeči dýchá více.
Snažil jsem se vůbec nedotýkat korálů a když už si stoupnout, tak na písek, ale stejně jsem semtam zavadil o korál, což při mém nedávno nalezené m vorvaním stylu potápění je pochopitelné, ale štve mne to. Musí to být pro ekosystém velký záhul, nápor potápěčů, co si to jdou poprvé vyzkoušet. Což by mohly třeba částečně vyřešit nějaké začátečnické potápěcí lokality. Celkově to byl úžasný zážitek, rozhodně větší, než kurz v Poličce na bazéně :D. Juliane, díky za úžasnou exkurzi do podvodního světa! Doplouváme do přístavu, naloďujeme se na malou longtailovku, která vypadá, že se každou chvíli potopí, ale frajer to má asi na kilo spočítané. Loupneme si fotku s Julianem na FB profil French Kiss Divers – Koh – Tao, loučíme se a odvoz nás vyhazuje v Sairee city, kousek od nás. Dáme si za odměnu ovocné shaky a něco sezobneme, naposled se projdeme večerním městem. Pivo sotva otevřete a už je teplý (z mrazáku), takže nezbývá nic jiného, než to vypít rychle. Únavou padám do postele a ještě jednou díky moc French Kiss Divers Koh – Tao!

Den 22.

Dnešek by se dal shrnout do pár vět vzhledem k přesunu z Ko – Tao do Bangkoku, ale tak aspoň něco napíšu o přesunu se společností Lomprayah. V 9 dopoledne nás zdarma od ubytování (díky!) hodí do přístavu, kde už jsou pořádné fronty. Ptáme se, kam se zařadit na Bangkok – rovnou ke skoro prázdné přepážce. Vyměníme potvrzení za lístky na loď a autobus + dostaneme nálepky na tričko a batoh s typickou barvou pro cílovou destinaci, aby probíhala koordinace co nejjednoduššeji. Lodě se na molu střídají, ale vše probíhá v pohodě. Necelé dvě hodinky na rychlostní lodi do Chumphonu a tady zase potvrdit svoji přítomnost, na čež je Vám přidělen autobus, kterým pojedete (vyjíždí jich kolem 8) a zase barevnou nálepku dle označení autobusu. Máte časovou rezervu, než vyjedou autobusy, což je fajn na jídlo, toaletu, … Chvíli po 13. vyjíždíme. Cesta busem trvá skoro devět hodin s jednou zastávkou. Přepíšu pár dní do elektronické podoby a mrkneme na pár dílů Mostu 2. série. Á není moc dobře, tak pospává. Do Bangkoku prijíždím kolem desáté večer poblíž Khao San Road k sídlu společnosti Lomprayaha. Kousek odtud jsme si rezervovali ubytování, vzhlefem k tomu, že lije jako z konve, zkoušíme sehnat taxi. Frajer moc neví, tak s námi krouží kolem Khao San Road, ptá se kolegy taxikáře a nakonec nás vyhazuje a posílá na protější ulici, než máme hotel (zjišťujeme později). Jediný pozitivum bylo, že měl zapnutý taxa metr. Ptáme se v recepcích ubytovacích zařízení, jakým směrem máme jít a nakonec nás vysvobodí kluk od stánku, co nám ukazuje na netu cestu (díky – a další věc, co bych udělal jinak – hned na letišti při přistání koupit simku). Dojdeme na ubytko, naštěstí přestalo pršet a unavení padáme do postele (jééé klimatizace).

Den 23.

Snídaně v ceně hotelu po delší době potěšila a připravila nás na celodenní chození. „Ráno“ jsme šli napodruhé do Královského paláce a přilehlého komplexu. Cestou nám pár lidí tvrdí, že je palác zavřený, ale samozřejmě to není pravda. Opět si půjčuji stylové dlouhé kalhoty, jelikož to je nutnost pro vstup do areálu. Kupujeme lupen za 500 báťáků a jdeme dovnitř. Obrovský komplex, spousty „waťáků“ (chrámů – Wat = chrám), oltářů, okrasných sloupů, budov a královský palác je opravdu královský. Palác ve mně evokuje dojem kolonizačního období na vrcholu slávy. Část je uzavřená, a tak nám prohlídka zabere něco kolem hoďky a půl. Vracíme kalhoty a jdeme na nedaleké molo na loď, abychom se podívali do China Town (kam jsme se nepodívali). Vysedáme na správné zastávce, ale jelikož nemáme mapu ani průvodce Lonely Planet, který je nám na hotelu tak trochu na nic, jdeme za nosem. Dojdeme k obrovské tržnici, kde se prodává vše možné i nemožné, celé to budí dojem velkého mraveniště, jako kdyby se přestěhovaly čtvrteční trhy v Poličce do „Pochcanej“. Chvilku procházíme tržištěm a pod dojmem toho, že jsme teda viděli China town, jdeme zpět na loď. OK, později na hotelu čteme v Lonely Planet, že čínská čtvrť je typická svými původními stavbami z období před 200 – 300 lety. Za tu dobu se tu skoro nic nezměnilo. Takže China Town zůstává na další návštěvu Bangkoku. Cestou zpět se stavujeme na výbornou kokosovou zmrzku, kterou Vám naservírují v mladém kokosu s čokoládovou polevou a oříšky! Podél Královského paláce se vracíme zpět na ubytování poblíž Khao San Road. Chování Ťuk-Ťukářů ve stylu zjišťování cíle naší cesty, podbízení se a neustálého potrubování už mi fakt pije krev, ale když jim řekněte důrazně ne, tak aspoň neotravují. Na chodníku přes silnici u Královského paláce prodávají místní živnostníci neuvěřitelné věci. Od oprýskané Nokie 3310, starých kazet a komiksů z devadesátek po modely autíček a výprodeje šatníků. Po krátké zastávce v hotelu skočíme na véču a jdeme mrknout na probouzející se noční život Bangkoku. Pokoupíme nějaké suvenýry, třeba výborné tričko, kde je od slunce vypálená barva, čehož jsem si ve tmě nevšiml, no dobrý kauf :). Po celém dnu chození jsme opět utahaní jako koťata. Jdeme brzo spát a zítra vzhůru do Číny!

Den 24.

Ráno si v klidu skočíme na snídani a pak se naposledy sbalíme (další vybalování bude až doma). Před dvanáctou se odhlašujeme z ubytování a čekáme na domluvený transport na letiště. Vychutnám si posledního „mlaďáka“ (kokosová voda z mladého kokosu – v ČR cca 4 x dražší než tady), prohlížíme nabídku výletů, abychom se inspirovali na příště. Najednou se objevuje chlapík na skútru a volá taxi na letiště s gestama, abychom ho následovali. Chvíli za ním jdeme, vpravo se z postranní uličky objevuje minivan a to je naše taxi, kde už je osm lidí a my zabíráme poslední dvě místa. Cestou nenápadně poslouchám skotsko-portugalský rozhovor (v angličtině) a skoťák si za chvíli získává mé sympatie. Vykašlal se doma ve Skotsku na práci, na Ko-Tau nějakou dobu teď dělal instruktora potápění, teď jede do Vietnamu učit angličtinu a v plánu má potom Filipíny, Austrálii, Nový Zéland a Karibik. Asi moc nemusí řešit víza :). V Indii se ho pokusili něčím zdrogovat v čaji, jen tak tak stačil včas odjet na hotel, kde usnul na delší dobu. Podotýká, že Indie je nebezpečná pro kluka natož pro holku samotnou. Prohodím pár slov s frajerem z Colorada sedícího vedle mne, hodně pracovních cest a teď míří do Hong-Kongu.

Vysedáme na letišti Suvanabhumi a hledáme odbavovací přepážky China Eastern Airlines. Čekáme, až se začne odbavovat náš let. V knihkupectví zjišťuji, že je nový díl Harryho Pottera ( věděl jsem, že J.K. Rowling nevydrží a vydá další knížku), odbavujeme se a naštěstí dostáváme palubní lístky i na let ze Shanghaje do Prahy, takže nemusíme lítat v Číně po letišti a jen využijeme transfer. V 16:50 se už letadlo chystá vzlétnout směr Shanghaj. Místa na nohy tady teda moc není, jako u nízkonákladovky. Na to si stěžuje i vedle sedící obchodník s vzácnými kameny ze Srí Lanky. Žil třicet let v Německu, pak devět let v Číně, a že Číňani se moc nestarají – ber nebo nech být. Vyvádím ho z omylu, že jsme patřili k Jugoslávii, ale že jsme byli Československo, už ví. Tak ať se obchod vydaří. Po přistání se přesunujeme do odletové haly, kde najdeme Starbucks a po dlouhé době máme dobré kafe :). Při čekání dokoukneme 2. řadu Mostu, ještě že má jenom tři série po deseti dílech :). Den končíme čekáním na let do Prahy.

Náš let do Shanghaje můžete sledovat i onlne zde – https://www.flightradar24.com/data/flights/mu542#acf63f3.

Náš let do Prahy můžete sledovat i online zde – https://www.flightradar24.com/data/flights/mu707.

Den 25.

Kolem jedné hodiny ranní místního času nabíráme kurz Praha. Sešlo se celkem dost Čechů, nějaké poznáváme z letu sem a nějací jsou „nováčci“. Airbus A330 je o mnohem prostornější stroj než předchozí. Takže komfort je tu docela slušný s vlastním „zábavním panelem“ (cesta aspoň rychleji uteče :) ).Cestou stihnu kouknout na Hitman: Agent 47 (6,5/10), Sicario: Nájemný vrah (7,5/10) a Steva Jobse nestihnu dokouknout (zatím 5,5/10). Byl to tvrdý vizionář, co si šel za svým. Během letu spíme mnohem více, než tomu bylo před třemi týdny (větší únava asi), zhruba necelou půlku letu prospíme/bdíme. V jednu ráno místního času ze Shanghaje a před sedmou evropského času jsme již v Praze, protáhli jsme si den a koupili si tak pár hodin. Čeština na každém rohu, takže jsme doma :). Za chvíli nás ne letišti vyzvedává táta (díky!) a za chvíli jsme v Poličce.
Ahooooj všichni :). Vybalíme si a po obědě zamíříme na kole do Korouhve k babičce, abychom si tu cestu o pár kilometrů ještě protáhli. Porozdáme pár suvenýrů, taková ta vesnická pohoda tady panuje :).
No a je to za námi (bohužel), klidně bych to pár týdnů ještě vydržel. Pár věcí bych zpětně udělal jinak, ale o tom taky to cestování je. Naučit se něco a příště z toho těžit. Jsem moc rád, že jsme poznali kus světa a rozšířili si své obzory. Člověk ví, že svět je veliký, rozkládá se na šesti kontinentech, a žije na něm přes sedm miliard lidí. V televizi v pořadech o přírodě vidíme úžasnou rozmanitost života kolem, ale až když to člověk vidí na vlastní oči, mu teprve dojde, že ten svět je reálný a ještě krásnější než v televizi :)! Díky Á, že to zvládla vše v pohodě, rodině za pomoc a nám oběma, že jsme si to dovolili a nebáli se vyrazit na vlastní pěst. A díky textové korektuře Á byl popis gramaticky a slohově v pořádku – díky :).

Věci, co bych udělal jinak:
1, Koupit hned po přistání turistickou simkartu na net.
2, Zjistit si lépe, jak funguje veřejná doprava.
3, Lépe plánovat přesuny.
4, Asi bych vynechal Phuket a místo toho navštívil třeba Hua Hin po cestě zpět do Bangkoku.

Tak nezůstaňte jen u čtení a běžte si zažít kousek světa.

Bon Voyage.