Všechno jednou končí a tak i náš všemi superlativy popsaný roadtrip dospěl do konce. Je to škoda, klidně bych si to střihl na Aljašku a pak přes celé USA, ale na to by asi nestačilo ani několik životů. Máme obrovské množství krásných zážitků, nových zkušeností a daleko větší rozhled o tom, co se v tom světě vlastně skrývá. Svět není takový, jak je nám předkládáno v médiích, že všude číhá nebezpečí, teroristi a nepřátelští lidé. Je to jako u nás doma v české kotlině, prostě všude se najde něco. Ale to zjistí každý sám, až se odváží někam vycestovat a nezůstávat pouze u každoročního Chorvatska na týden. #LiveMore

 

Den 30. – 12.08.2017

Jako v jedné písní zpívá kapela Iné Kafe: „A už je to tu, záááááverečná.“ Posledních pár hodin tady, na člověka jde takový tíživý pocit konce, něčeho, co nechce, aby skončilo, ale vše má svůj konec. Prostě jako byste lusknuli prsty a najednou je konec. Měřítko času jsou zážitky, vzpomínky a nikoliv nasbírané věci, tučná konta nebo monstrózní baráky a sportovní auta, i kvůli tomu, že jsou pro mne životní zážitky daleko cennější než tyto věci, nejspíš nebudu žít v opevněné supermoderní pevnosti s podzemním bazénem a akvárkem se žralokem.

Každý si s trochou spleenu balíme svých pět švestek do kufrů a batohů, když má někdo místo v kufru, tak toho náležitě využije někdo jiný.

Z ničeho nic se v baráku objeví nějaká paní z Asie a beze slova jde zalít zahradu. Jen pronese: „How are you doing?“ Asi paní, co se stará o zahradu.

Rozloučíme se závěrečným úklidem a obědem ve stylu, co se nesnědlo, to se dojí nebo zbyde.

Letíme v 17 hodin, takže se pomalu nasáčkujeme do auta a samozřejmě si musíme udělat závěrešné selfiečko, když už jsem si koupil tyčku za pár babek ve Wallmartu. Mára s Pedrem letí asi dvě hodiny po nás, ale mají několikahodinový stop-over v New Yorku, takže se ještě s bráchou vydají podívat na Connie Island. Brácha nás zaveze na letiště, cestou se však shodneme, že bychom nejraději pokračovali snad až na Aljašku, místo návratu domů.

Brácha za pár dní po nás přiletí zpět do Česka, ale prozatím to je tajemství, takže ani muk. Není to jako loni, kdy brácha nabíral na rok kurz New York a já jsem stál kdesi v Thajsku na ostrově Koh – Samui u vodopádu a říkal si, jak to asi vše bude. A rok se s rokem sešel, brácha mezitím prožil asi nejintenzivnější rok v životě plný spousty zážitků, které by v Čecháh jen těžko nasbíral.

Holt, život je takový, jaký si ho uděláme. Pokud člověk nelpí na shromažďování majetku a „rozmařilém životě“, tak určitě dokáže ušetřit nějaký ten peníz na cestování, které je dnes mnohem dostupnější než kdykoliv předtím. Co myslíte, že určuje bohatost života? Podle mne to jsou zážitky, vzpomínky a kvalita mezilidských vztahů.

Peníze, domy, auta, značkové oblečení si do hrobu nevezmeme. To, co prožijeme, budeme jednou vyprávět dětem, vnoučatům a třeba pravnoučatům, tak ať je o čem vyprávět.