Ráno se přesouváme místní kyvadlovkou do Bryce Canyonu a objevujeme krásy místních zákoutí pěšky. Náhlý déšť nás pomalu vyhání na k dalšímu bodu naší cesty, čímž je národní park Capitol Reef. Na telefon mi po cestě přijde varování ohledně záplav v této oblasti, nakonec z toho bylo jen pár kapek. K večeři sloupneme asi největší burrito v životě a pobaví nás bráchovy pokusy o selfie s koněm, povedlo se, ne? 

 

Den 15. – 28.07.2017

Po snídani míříme přímo do parku Bryce Canyon, abychom navštívili zajímavé vyhlídky a body, které jsme nestihli včera. Během cesty řidič autobusu vypráví něco o historii parku a místní flóře a fauně (schválně, co je co?) a vytváří tak pohodovou atmosféru. Ostatně fakt všichni jsou tady v pohodě, ale ten jejich pozdrav ve stylu „How are you doing?“, když kolem vás jen tak projdou, mne prostě asi nepřestane udivovat.

Z Bryce pointu je fajn výhled na celý amfiteátr (údolí hoodos). Potkáváme zde také nějaké Amiše, nebo Mormony? Zajímaví týpci to jsou. Opět a jako všude je tu spoustu Asiatů a co víc, mají asi nějaký VIP povolení, protože si to tu sjíždí obrovským busem zákaz ne-zakáz. Foto tady, foto tam, selfíčko véčko, tričko s Pikachuem, no každý máme něco …

Trochu se projdeme dolů do kaňonu, ale naše obuv není úplně 100% (spíš je tak 0,5% – kdo z vás nechodí na tůry v žabkách, přiznejte se!) Cestou kolem nás probíhá místní běžkyně s batůžkem a ještě to několikrát zopakuje, v takovém vedru všechna čest tedy, asi jinej level tohle.

Připadá mi, že většina návštěvníku park jen tak proletí a nějak tak si zapomene vychutnat ten pravý okamžik, kdy je to tady a teď (z fotek a videií už ta síla okamžiku lehce vyprchá), což je hrozná škoda. Samozřejmě jsem si takového chování vědom i u sebe a musím se třeba krotit s focením (pak jsem za to i rád), protože prostě nepřemýšlíte nad tím, jak ulovit, co nejlepší záběr, ale prostě se jen „kocháte“ jako pan doktor ve filmu Vesničko má středisková.

V každém parku by se dalo strávit několikanásobně více času a objevovat skrytá zákoutí, vyhlídky, tůry, ale je potřeba v tom udělat nějaký kompromis. Třeba „One day baby …“

 

Ale hlavně: „Live the life, you will remember!“

Brácha, Mára a Matúš se rozhodnou jít krátkou stezku Navajo Loop a my ostatní jdeme po okraji kaňonu a kolem nás pobíhají asijští pikachu selfie skupiny. Ze zkoumání divů a krás parku nás vytrhnou první kapky deště, které nás donutí naskočit na autobus, v návštěvnickém centru nakoupit pohledy a za zvuků upozornění z telefonu o hrozících záplavách se vydáváme na cestu do NP Capitol Reef.

Hele vrtulník, a on zalévá ovocný sad ….

V návštěvnickém centru v Capitol Reefu se informujeme o tom, kde vlastně máme kemp, protože nám ho navigace odmítla najít a kluci tady ještě poradí pár tipů na výšlapy do okolí, víme, známe a jedeme o kousek zpět. Stát! Cedule sunset viewpoint a čas západu slunce přece znamená, že to nesmíme minout. Majestátní vrcholky skalisek zbarvující se do různých odstínů zlaté barvy budí úžasný dojem.

Pojízdnou postel zaparkujeme v Torrey kempu a u místního Mexikánce si dáváme asi tak osmikilový burrito (větší jsem v životě neviděl) a brácha si dává selfiečka s koněm, co se prohání v ohradě, jsou někdy věci, co pobaví, třeba jako vyzubenej kůň na selfie. Málem bych zapomněl dodat, že moje pozice diktátora se umocňuje oslovením Klein – dáfí, což reflektuje moje ranní budící schopnosti. No snad jsme se nepřijeli do USA vyspat!?

Brácha na Máru: „Vem si k posteli jednu plnou a jednu prázdnou falšku, kdybys dostal, nebo nedostal žízeň.“