Z půjčovny si půjčujeme Cadillac a jedeme se podívat na Skywalk do Grand Canyonu. Po spektakulárních výhledech se vracíme zpět do Vegas a připravujeme se na večerní zážitky na adrenalinových atrakcích na hotelu Stratosphere. Stripem se pak couráme zpět na hotel a obhlížíme kasína na zítřejší gamblerský den.
Den 11. – 24.07.2017
Ráno nás vzbudila vůně linoucí se z připravovaných omelet. Brácha dokazuje to, že se v Americe přece jen něco naučil! Olivovo – sýrová omeleta, to je slušný start do nadcházejícího dlouhého dne.
Po snídani jedeme s bráchou a Márou pomocí Uberu do půjčovny aut, kde máme zamluvený Cadillac. Pedro pro změnu bere Chevrolett na nějakou tu projížďku ve Vegas, my jedeme do Ggrand Canyonu na Skywalk.
Mít takový prachy na auto, tak Cadillac je opravdu luxusní, člověk jen trošku „polechtá“ plyn a rázem má tachometr tendence lítat do závratných výšin. Je celkem pod mrakem, což se nám zamlouvá, protože se alespoň nemusíme péct na tom brutálním přímém slunku.
Z freeway se dostáváme do země, kde slavné stromy Joshua určují ráz krajiny a sem tam se objeví mezi Joshua Tree i nějaká ta kráva. Když už máme Cadillac, tak si prostě nějakou tu fotku musíme udělat a po dvou hodinách jízdy se dostáváme k narvanému parkovišti.
Kupodivu všechno jde celkem svižně, kupujeme lístek za „indiánských“ 83USD a kyvadlovkou se dostaneme k první zastávce, což je Haulapai Ranch. S dobovým westernovým prostředím. Lasem zkoušíme chytat plastové rohy krávy na dřevěném sudu, já bych nechytil asi ani mamuta. Prohlídneme si osadu a kyvadlovkou se již přibližujeme ke Skywalk.
Zde si všechny věci musíte zavřít do skříňky, což mne docela štve, protože si nemůžu vzít ani foťák nebo GoPro. Prý aby se nerozbilo sklo, to zrovna :D. Mají z toho tady prostě udělaný business, pokud chcete fotku ze Skywalku, tak si zaplatíte místního borce s foťákem a za fotku zaplatíte tuším asi 15 USD.
Bereme návleky a pomalu se začínáme šourat po skleněné podlaze vyhlídky, pod kterou je pouze prázdnota a dno útesu pod vámi v hloubce asi 240 metrů. Je to zvláštní pocit, když pod vámi takřka nic není. Zajímavé zvuky vydává i sklo pod nohama, takže to jen umocňuje pocit nejistoty. Na památku si tu fotku tady přeci jenom uděláme, kdo by taky odolal?
Kyvadlovou dopravou jedeme do posledního bodu cesty, kde je výhled na řeku Colorado a do Grand Canyonu ještě impozantnější než ze Skywalku. V ceně vstupu je i jídlo, takže si uděláme pauzu na oběd s Grand Canyonem před námi. Kolem poletují havrani a dožadují se své porce, jsou docela otravní a už zvyklí na lidi. Chvíli se procházíme po útesech a hledáme nejlepší záběry na fotku, kterou by stálo za to ulovit.
Po cestě zpět se s Márou střídáme v řízení, zatímco Adél s Pedrem brázdí ulice Las Vegas a Red Rocks Canyonu. Naštěstí je napadne skočit pro něco k jídlu do marketu, takže bude alespoň co jíst.
Ještě večer vrátíme Cadillac a Pedro nás sveze zpátky k hotelu. Sporťák prostě má své kouzlo. Všichni jedeme Uberem k hotelu Stratospehere, kde na nás čekají adrenalinové zážitky a výhled na celé Vegas a ještě dál.
Hm, ok. Když jsem říkal adrenalinový zážitek, tak jsem si nemyslel, že budu mít srdce až v krku a v kalhotách skoro, no víte co. Na jedné atrakci se skoro zřítíme ze střechy (jo, samozřejmě přeháním), další je takový kolotoč a pod námi není nic jiného než několik stovek metrů vzdálený chodník. A poslední atrakce nás nečekaně vystřelí skoro do nebes, kdyby to člověk alespoň čekal. Dalo by se to shrnout glosou od Máry: „Viděl jsem svoji smrt“. Na každé atrakci vás vyfotí v té nejhorší možné chvíli a tak na každé fotce vypadám, jako kdyby mne proháněl nějaký masový vrah.
Adrenalinu bylo již dneska dost a tak bereme Uber na Strip k hotelu Mirage, ale naneštěstí je již moc pozdě na to, aby byly v provozu místní atrakce včetně proslulé fontány u hotelu Bellagio. Tak zítra. Kýčovitým Stripem jdeme zpět k našemu ubytování a podle toho, co vidíme, je snad celé Vegas opilé nebo zfetované. Po hodinové procházce dojdeme do hotelu a unavení okamžitě usínáme.
