Již od brzkého rána nám slunce neúprosně ukazuje svou sílu, takže to dnes bude pro každého z nás taková zkouška odolnosti, kdo vydrží ten nápor tepla (klimatizace stále nejde). Pomalu se dostáváme do Údolí smrti, motor dostává v těchto kopcích a vedrech pořádně zabrat, ale se zastávkami u písečných dun, Badwater Basin a Zabriskie Point se protlučeme téměř 50°C a nabíráme směr k Hooverově přehradě. Večer nás čeká zasloužený odpočinek v bazénu a plánování, co s dalším dnes?
Den 10. – 23.07.2017
Dnes nás čeká Údolí smrti a jeho ubíjející letní žár. Cesta z Olanchy do proslulého Death Valley trvá přibližně dvě hodiny, takže kdybychom tu chtěli být nějak brzy ráno, kdy jsou teploty trochu lidštější, znamenalo by to další vstávání mezi 3 – 4 hodinou ranní, a to se nám upřímně moc nechce. Ono těch pár stupňů navíc už asi nebude žádný markantní rozdíl a tak vzhůru vstříc nejníže položenému místu v Severní Americe, Badwater Basin, které je v nadmořské výšce -86 metrů nad mořem. Na cestě je jen minimální provoz, což využijeme a uděláme si povinné cestovatelské foto. Dokonce se i na chvíli odvážím usednout za volant RVčka. Je to celkem v pohodě, jen se to klepe a trochu to má tendence uhýbat do stran. Takže kdybych to měl řídit v Yosemitech, asi bychom skončili v nějaké roklině pod silnicí.
Na cestě nás čeká několik Viwepointů, kde si průběžně zastavujeme na výhledy do okolních krajin. Řekl bych, že i pro auta to je celkem náročná cesta v podobě neustálého stoupání a následného klesání, natož pak pro RV a jeho motor a brzdy. Moc tomu nepřidává fakt, že pořád máme problémy s klimatizací a moc se nám ji nedaří rozběhnout. Ne nadarmo některé společnosti jako třeba Elmonte RV nebo Cruise America nedoporučují přejezd přes Death Valley v letních měsících.
Písečné duny v podobě Mesquite Flat Dunes na obzoru, první zastávka a dostáváme regulérní pravý hák od horkého vzduchu rovnou do obličeje. Na chvíli to zvládáme, rozpálený písek si hledá cestu do našich bot, pálí to snad jako samo peklo. Vyfotíme, nasedáme do kocábky a rychle jedeme dál. Už i telefony kolabují, prý potřebují zchladit. No, to bude sranda ještě.
V návštěvnickém centru, kde je klimatizace (bože, děkuji ti za tento vynález), zjišťujeme, jak jsou na tom cesty a kudy všude můžeme jet naším povozem. Prý skoro všude, hurray. Škoda jen, že se nevejdeme do vyhlídkové Artistic Drive, snad někdy příště. Venkovní banner s teplotou hlásí ve stylu Jana Zákopčaníka z ČT, že v Údolí Smrti dnes panuje zhruba příjemných 120°F (49°C) bez mráčků a deště. Slunce v duši.
Další zastávka je již ve zmíněném nejníže položeném místě v Severní Americe, tedy Badwater Basin s – 86 metry nad mořem. Badwater Basin je Solná bezodtoká pánev, kde můžeme sledovat bublající nádrže, spíše louže, s vypařující se solnou vodou a všudypřítomnými solnými krystaly. Začátek jezera je pravděpodobně vzdálený opravdu daleko, rozpálený solný vzduch celkem bodá do nosu a spalující slunce je fakt extrémně silné, takže s naší minimalistickou ochranou proti slunci to vzdáváme a jdeme po několika set metrech zpět. Místo je to zajímavé, ale v takto brutálních podmínkách naprosto stačí vyskočit z auta, rozhlídnout se, udělat si pár fotek a hned vyrazit k dalšímu místu na cestě.
Na jediné benzince široko daleko (taky je to znát na ceně) vezmeme pár galonů paliva, abychom nezůstali někde napospas spalujícímu horku viset. Další zastávkou je Zabriskie Point, odkud je nádherný výhled na okolní zvrásněná skaliska. Pedro už raději ani z RV nevystupuje, protože z nás všech to vedro snáší asi nejhůř. Po chvíli kochání se okolními masivy jedem dál a asi pikosekundu přemýšlíme nad krátkým výšlapem na Dante´s View, což jednohlasně zavrhujeme díky už rozpálenému RV a brutálnímu vedru venku.
Docela mne mrzí, že jsme nemohli absolvovat již zmíněnou Artistic Drive, kde je možné spatřit skály různě zabarvené díky oxidaci různých druhů kovů, jako je železo nebo mangan. Jednosměrná silnice je totiž zde omezena na vozidla 22 feet dlouhá, což jsou převážně osobáky a karavany pro dva lidi přibližně. Netřeba asi dodávat, že nejpůsobivější zážitek zde zažijete při východu nebo západu slunce.
Údolí smrti je krásným zajímavým místem, kde kupodivu žije spoustu živočichů a rostlin. Díky téměř nulovému světelnému znečištění je zde možnost spatřit jednu z nejčistších obloh na světě a noční fotografování oblohy zde musí být fakt krásné. Nám to ale stačilo a nabíráme kurz Las Vegas. Nevada a její ceny benzínu oproti Kalifornii jsou více než příjemné pro náš rozpočet.
Protože máme celkem čas, tak ještě zajíždíme k Hooverově přehradě na řece Colorado kousek za Las Vegas. Jméno dostala po prezidentu Hooverovi a ve své době byla největší přehradou světa, dnes je tuším na nějakém 28. místě v žebříčku největších přehrad. Při vjezdu do oblasti přehrady nám zkontrolují RV, abychom neměli náhodou s sebou nějaké bomby a nechtěli to tu odpálit.
Hráz je vysoká necelých 230 metrů a kdyby stavitelé lili beton do hráze klasickým způsobem, tak by tuhnul až 125 let. Proto se přehrada stavěla z betonových kusů. Jednou bych rád viděl přehradu Tři soutěsky v Číně. Vodní hladina vypadá, že je pod normálem, ale těžko říci, co je zde normál. Projdeme se po hrázi a pohled dolů není úplně příjemným zážitkem. Pád dolů by trval asi nějakou tu sekundu, ale ve stylu Simpsonových, říkej si: „jsem orel, jsem orel, jsem orel a roztáhni křídla„, by to asi taky nedopadlo dobře.
V našem hotelu Desert Rose Resort máme k dispozici bazén s vířivkou, to je přesně potřeba pro ideální regeneraci a dokonalý spánek.
