Už ani nevím, jak se tento nápad vynořil na svět, ale hádám, že to brácha nadhodil v jednom z našich Skype rozhovorů: „uděláme Road Trip po západním pobřeží USA!“ Tak jo! Dali jsme dohromady plán, skvělou partu a v červenci 2017 jsme vyrazili na cestu. Prvotní plán vypadal asi tak, jak je níže na fotografii, kde brácha drží mapu USA.  

Slovy bráchy: „Právě jsem dokončil plán na náš Road Trip! Nic velkého, jen nějaké pivko v Miami, Rickův kabaret v New Orleans, poker v Las Vegas a nějaká tráva v Los Angeles. Vlastně to bude trochu odlišné, ale i tak se moc těším!“

Nakonec bych náš Road Trip nazval jako jedno z největších životních dobrodružství, kde jsme viděli spousty úžasných scenérií, poznali západ Spojených států a hlavně jsme si vytvořili nezapomenutelné zážitky, které nám už nikdo nevezme, pokud se tedy nejmenuje Alzheimer, ale  případně nám to všechno budou připomínat další řádky a fotky. Brácha navíc dokončuje knihu o svém roce v New Yorku, a kdo sleduje jeho facebook nebo blog, jistě ví, že to bude stát za to a bránice dostane zabrat. Byla to jízda a vy se nyní můžete projet zpětně s námi.

 

Den 0. – 13.07.2017

Čas se doslova prohnal uplynulým rokem rychlostí světla, a co se zdálo na tisíce světelných let vzdálené, je tu. Možná to bude vnímáním času člověkem a téměř každodenní rutinou všedních dní, kdy je každý den prožitkově téměř identický.  Vzpomínáte na čas, kdy jsme byli děti? Všechno pro nás bylo nové, vše jsme museli vyzkoušet, ochutnat, zažít si tu „novost“, prostě WOW – ne onlinovka ve World of Tanks nebo World of Warcraft, ale pocit úžasu a nových poznání, který se se šedou ubíjející rutinou všedních dní na míle vytratil z našich životů a možná právě proto kolem nás pořád slyšíme, jak ten čas letí a vše je téměř stejné. Odpovědí na to jsou právě nové zážitky vs. rutina. A tak je potřeba z té rutiny vypadnout a žít zase chvíli na 200 % a hlavně se po roce zase vidět s bráchou! 

• Pas

• Letenky

• Love

• Foťák

• Sportovní kamera

• Něco na sebe

Do oběda se ještě snažím pracovat na fotkách a nahrát nový článek do Aktinu. Pak už následuje snaha se sbalit, koupit sportovní kamerku, poplatit nutné věci a dodělat bojový plán, brzo co? Naštěstí je většina kempů a hotelů již zarezervovaná. Takže úkol spočívá pouze v naházení adres kempů a hotelů do dokumentu, ať neskončíme někde ve Springfieldu u Simpsonových namísto Yosemitského národního parku.

A ještě by to tedy chtělo zjistit, na jaký terminál ve Frankfurtu přilétáme, a z kterého odlétáme, ať nekoukáme jako tele na nová vrata, až na nás vybafnou Guten Tag! Je fajn, že máme alespoň přes dvě hodiny času na přestup, tak to nějak „vyšprechtíme.“

Snad mám vše, co potřebuji. S radostným očekáváním blížícího se dobrodružství jdu naposled na několik týdnů spát do své pohodlné postele. 

Den 1. – 14.07.2017

Naposled, když jsem psal zápisky do totožného deníku v letištní hale, jsem seděl v hale v Bangkoku a povídal si s jednou Kanaďankou o cestování. Nyní brána C11 pražského letiště zatím zeje prázdnotou a čeká na první příchozí k letu do Frankfurtu. Za okny haly to celkem „cvrliká“, což potvrzuje zprávy o rostoucím počtu odbavených letů Václav Havel Airport. Je načase si lehce nastínit náš plán.

San Francisco je naším sletovým bodem, kde se sejdeme s bráchou, Pedrem, Márou a Matušem. Následně si půjčíme RV (obytné auto) a už nezbývá nic jiného než „hit the road“ a vydat se po parcích amerického západu, jako jsou Yosemite, Sequoia nebo Zion a také navštívit Mekku hazardu – Las Vegas, baštu světového filmu – Los Angeles a ještě teď suverénní „hipí“ město – San Francisco. To by tak ve zkratce mohlo být jakési intro k našemu tripu a já se pomalu vrátím k čekání do Gate 11 na let do Frankfurtu. Věřím, že barvitější a poutavější vyprávění různých příhod vám spolehlivě převypráví můj brácha – https://vojtaklein.wordpress.com/. Slovy Věřte – nevěřte: „Poznáte rozdíl mezi fikcí a fakty?“

Mám takový dojem, že letiště ve Frankfurtu připomíná jedno české maloměsto. Doleva, doprava, rovně, doleva rovně krát milión a jsme u brány našeho už teď zpožděného letu.

Prý jestli vezeme nějaké zbraně? V duchu si říkám, že sarkastická odpověď ve stylu: „baseballky, granáty a pod kůží voperovaný minomet“, by asi tu paní nepotěšila. Takže ne, nemáme. „Pre-proved“ status ke vstupu na území „God bless the United States of America“.

Tim Ferris s novým článkem na blogu  „Read this before chasing dollar“ krátí čas, aneb proč se za každou cenu nehnat za milionářskou vidinou ve stylu 80-120 odpracovanými hodinami za týden. Ve zkratce štěstí záleží na jiných faktorech, než je tučné konto. Raději vymyslet jak zvýšit svojí hodnotu hodinové práce?

Inu, má někdo návod? Naše „Jumbo – Boeing 747-400“ už se chystá, tak si jdeme pomalu pobalit naše věci, co se všude válí po stolech. Stejně by mě zajímala ta letištní logistika.

United Airlines si mé úplné sympatie nezískali. V letadle rozhodně není moc místa na nohy, no abych jim nekřivdil, tak je to o něco lepší než „low-costy“ typu Wizzair a Ryanair. Sedačka je bez obrazovky, ale je tu několik obrazovek, na kterých běží filmy ve stylu Lego Batmana, no od letušek s věkovým průměrem kolem 50 bych sice čekal trochu jiný žánr, ale budiž (později při letu zpět jsem zjistil, že stačilo mít aplikaci United Airlines a měli bychom přístup do jejich zábavního portálu). Po 11 hodinách podřimování, občasného pokecání se sousedem a lámání si krku všelijakými nefyziologickými polohami jsme přistáli v San Franciscu. Na imigračním čekáme odhadem kolem jedné hodiny a brácha nás pohání smskama, ať spěcháme, že musíme vyrazit pro karavan. Čau brácha, ani nevíš, jak jsem se těšil až se uvidíme!

Na místo vyzvednutí karavanu nás hodí bráchův kamarád Martin, který dělá Au-Pair tady v San Franciscu. Momentem překvapení je naše cílová destinace v podobě jakési zapadlé pokoutní auto opravny či půjčovny karavanů a pár mexikánců, co na náš čekají. Vypadá to přesně jako ty scény z filmů, kdy dostanete přes hubu a ještě vás okradou, ale to je naštěstí jen ve filmech. Omylem jsem žil v domnění, že rvshare.com je server, kde půjčují soukromé osoby dalším soukromým osobám, stejný obchodní model jako používá airbnb.com, ale asi si z toho tady udělali business. V půjčovně si kluci z Mexika mysleli, že nás hned vyhodí na cestu (zrovna je zhruba kolem půlnoci) a přitom jsme si s jejich bossem Davem (teď se mi vybavuje, jak bráchova host mum mluvila s Davem a říkala, že je cool, že to bude v pohodě, hmmm … ) domluvili přespání v karavanu a odjezd ráno, až se vyspíme. Karavan, který nám ukazovali, taky nevypadal jako ten, co jsme si rezervovali, o několik metrů delší a vypadá jako regulérní autobus! Očividně to funguje asi jako, když si objednáte krabici s překvapením, nikdy nevíte, co na vás z krabice vyskočí …

No kluci, ráno moudřejší večera a tak jsme s obavami, co přinese zítřek, probděli skoro celou noc.